Někdo mě sledoval.
Je to tak trochu ironické, vzhledem k tomu, že jsem sledovala ostatní
za posledních několik týdnů. Alespoň to nebyl Strigoj. To bych určitě poznala.
Nedávno jsem zjistila že být stínem políbená má ještě jednu výhodu a to, že jsem schopna vycítit Strigoje záchvatem nevolnosti, bohužel.
Přesto jsem ocenila sváj sytém včasného varování a ulevilo se mi dnes večer, že ten stopař není šíleně rychlí a ani zlý upír.
Bojovala bych dostatečně v poslední době a chtěla jsem aby tento druh noci už skončil.
Musela jsem se hádat s mým pronásledovatelem byl to dhampír jako já, pravděpodobně jeden z klubu. Je pravda, že tato osoba se pohybovala trochu méně kradmo než bych očekávala o dhampíra. Kroky byly jasně
slyšitelné proti chodníku v temné postranní uličce kterou jsem šla, a jednou, jsem zachytila letmý stín. Ještě k vzhledem k mému náhlému dnešnímu boji, dhampír byl s největší pravděpodobností jejím viníkem.
Všechno to začalo dříve, Slavík ( Nightingale ). To nebylo pravé jméno klubu, pouze překlad. Jeho skutečné jméno bylo něco ruského, že bylo nad mé schopnosti ho vyslovit. Zpátky v USA, Nightingale byl dobře známý mezi bohatými Moroji, kteří cestovali do zahraničí, a teď jsem pochopila, proč. Bez ohledu na to jaký byl čas , lidé v Nightingale byli oblečený jako na královském plese. Dobře, celé to místo vlastně vypadalo jako něco ze starých, královský dnů Ruska, s bílími stěny, které byly polepené zlatou lištou.
Připomnělo mi to hodně Zimní Palác, královská rezidence byla z doby, kdy Rusku ještě vládli carové.
Na slavík, komplikované lustry plněné skutečnými svíčkami se třpytily ve vzduchu, osvětlovaly zlatou výzdobu, takže i při špatném
osvětlení, celé zařízení jiskřilo. Byla tam velká jídelna, místnost plná sametově-řasenými stoly a stánky, stejně jako obývací pokoj a bar v oblasti, kde se lidé mohli navzájem potkávat. Pozdě večer, kapela
začla hrát, a páry se sešli na tanečním parketu.
Neobtěžovala jsem Slavík , když jsem přijel do města
před pár týdny. Byla jsem dost namyšlená na to, že bych našla Morojce , kteří by mě mohli dostat hned do Dimitrijova rodného města na Sibiři.
S žádným jinými informacemi o tom, kde Dimitrij je než to ze odešel na Sibiř, a žš míří do města, kde vyrůstal, byla to moje nejlepší šance jak sek němu přiblížit. Jen jsem nevěděla, kde to je, proto jsem se snažila najít Morojce, aby mi pomohl. V Rusku bylo hodně dhampíských měst a vesnic ale téměř žádné na Sibiři, myslela jsem si že většina místních Morojců by mohla být obeznámena s jeho rodištěm. Bohužel, se ukázalo, že Morojové, kteří žili v lidských městech byli velmi dobří ve skrývání. Přemýšlela jsem že by mohli být něco jako Morojské hospůdky, ale jen co jsem přišla tak byly prázdné.
A bez těch Morojů, jsem neměla žádnou odpověď.
Takže jsem chtěla začít u slavíka, což nebylo jednoduché. Bylo to
těžké pro osmnácti letou dívku se zamíchat do jednoho z města s nejvíce
elitních klubů. Brzy jsem zjistila, že drahé oblečení a dostatečně velké
spropitné mi pomohle se tam dostat. Waitstaff ke mně přišel jako by mě znal, i když si myslel, že má přítomnost byla zvláštní, nic neřekl, byl rád, že mě mohl zavéct ke stolu o který jsem žádala. Myslím, že myslel, že jsem byla dcera nějakého magnáta, nebo politika. Ať už můj původ byl jakýkoliv, já měla peníze, abych se tam dostala, záleželo na tom všecko.
Prvních pár nocí byly odrazující.
Nightingale by mohl být elitní lokálem Morojů, ale také ho navštěvovali lidi. Zdálo se že to jsou patroni klubu. Dav se zvětšoval jak noc postupovala, procházející kolem zahalených stolů a lidé přetrvávající u baru, jsem neviděla žadne Moroje. Nejpozoruhodnější věc, kterou jsem viděla byla žena s dlouhými platinovými blond vlasy, šla do obýváku se skupinou přátel. Na okamžik, že se mi zastavilo srdce. Žena stála
zády ke mně, vypadala tak, jako Lissa, cítila jsem se sledována. Divná věc byla, že jsem nevěděla, zda se mám pocit vzrušení nebo zděšení. Stýskalo se mi Lisse to ano.
Tehdy jsem nechtěla, aby se zapojila do této nebezpečné cesty. Pak
Žena se otočila. Nebylo to Lissa. Nebyla ani Morojka, jen člověk. Pomalu, se můj dech vrátil do normálu.
A konečně, za týden nebo dříve, jsem měla svoje první pozorování. Skupina Morojek. Ženy měly přijít na pozdní oběd, doprovázena dvěma strážci,
jeden muž a jedna žena, kteří seděli poslušně a tiše u stolu jako
jejich poplatky, povídali si a smáli se u odpoledního šampaňského.
Pro ty, kteří věděli, na co se zaměřit, bylo snadné Morojce rozpoznat: vyšší než většina lidí, bledí, a hubení.
Měli určitý legrační způsob, jak s úsměvem a držení jejich rtů
skrýt své tesáky. Dhampíři, s naší lidskou krví, se zdáli být ... no, lidský.
Jistě když se na ně koukalo lidské netrénované oko. Byla jsem o pět až sedm stop, a vzhledem k tomu, Moroi mají sklon mít neskutečně ploché tělo, moje bylo atleticky stavěno s oblými křivkami hrudníku. Geny od mého neznámého tureckého otce a příliš mnoho času na slunci mi dalo opálení, které dobře ladilo s dlouhými, téměř
černými vlasy a stejně tak moje tmavé oči. Ale ti, kdo byli vysoko v
Morojském světě mě mohl spatřit jako dhampíra po bližším prozkoumání.
Nejsem si jista, co to bylo, možná nějaký instinkt, který kreslil na náš vlastní druh uznávanou směsí s krví Morojců.
Bez ohledu na to, to bylo nutné, aby na mě neobjevili lidské tělo strážců,
, takže nesmím zvýšit jejich alarmy. Seděla jsem v místnosti v rohu,
nimrala jsem se v kaviáru a předstírala, že si čtu knihu. Pro záznam, jsem přemýšlela o kaviáru byl nechutný, ale zdálo se, že všude v
Rusku,obvzlášť na hezkých místech ho maj radi. To a boršč což je druh řepové polévky. Skoro nikdy jsem nedojedla jídlo ve Slavíku.
Přesto, dívka by měla jíst.
Byl to test mích schopností, studovat Morojce, když se jejich strážci nedívají. Je pravda, že strážci nemšli moc velký strach během dne, protože tam by nebyl žádný Stigoj na slunci. Ale pro stráže bylo normální dívat se na všechno, a jejich oči neustále loudily po místnosti.
Měla jsem stejný výcvik a znala jejich triky, takže se mi podařilo, aby shlédli prostor bez podezdření.
Ženy se vrátily hodně, většinou v pozdních odpoledních hodinách. V akademii St Vladimira teď byla noc, ale Morojové a dhampíři co žili mezi lidmi buď běžel podle denního rozvrhu nebo něco mezi tím. Na chvíli jsem uvažovala se přiblížit dokonce i k jejich strážcům.
Něco mě, ale drželo zpátky. Pokud někdo bude vědět, kde město
dhampírů leží, byl by to muž Moroj. Mnozí z nich navštívili
dhampárská města v naději, snadného zabodování u dhampírek. Tak jsem si slíbila počkat další týden, abych zjistila, zda některé lidi přišeli. Pokud ne, viděla bych to na to jaké informace by mi ty ženy daly.
V posledních pár dnech se tu začali objevovat dva Morojové. Měli sklon přijít později večer, když už začal opravdový večírek. Muži byli o deset let starší než já a nápadně hezký, nosí obleky od návrháře a hedvábné kravaty. Procházejí se tu jako silní, důležití lidé, vsadila bych hodně peněz, že oni byli královští, zejména proto, že každý z nich přišel se strážcem. Strážci byly vždy stejní, mladí muži kteří nosili obleky, aby zapadli ale stále pozorně sledovali místnost jako chytrý strážce od přírody.
A byly tam ženy, vždycky ženy. Dva Morojové hodně flirtovali, neustále si prohlíželi každou ženu z davu lidí. Ale nikdy nešli domů s lidmi. To bylo tabu a stále pevně zakořeněno v našem světě. Morojové se drželi
odděleni od lidí po celá staletí, báli se odhalení své rasy, která
se stala tak bohatou a mocnou.
Přesto to neznamenalo, že muži šli domů sami. Na nějakém místě večer sekaždou noc ukazovaly jiné dhampírky.
Když přisly měli na sobě krátké, sestříhané šaty a spoustu make-upu, hodně pití a smály se všemu co muži povídali i když to nebylo legrační.Ženy nosily vždy vlasy spuštěné dolů, každá jednou za čas ukáže svů krk, které byly těžce pohmožděné. Byly to krvavé děvky, dhampírky které si nechaly od Morojů pít krev při sexu. To bylo také tabu, i když to bylo tajemstvím.
Pořád jsem chtěla, aby byl jeden z mužů sám, daleko od ostražitého dohledu jejich strážců.Tak abych mu mohla klást otázky. Ale to bylo
nemožné.
Strážci nikdy nenechali své Moroje bez dozoru. Dokonce jsem se je pokusila sledovat, ale pokaždé, když skupina opustila klub, oni by téměř
ihned hop do limuzín, a dělat to nemožný pro mě. Bylo to frustrující.
Nakonec jsem se rozhodla , že dnes večer se budu muset obrátit na celou skupinu a riskovat a odhalit dhampírství. Nevěděla jsem, jestli mě někdo z bývalého doma hledá. Možná jsem jen měla o sobě příliš vysoké mínění. To bylo rozhodně nemožné, že by měl někdo obavy o uprchlého odpadlíka. Ale pokud mě někdo hledal, byl můj popis nepochybně rozeslán mezi strážci po celém světě. Dokonce když mi teď bylo osmnáct.
Věděla jsem, že lidé by mě odtáhli zpátky do USA, a už by nebyl žádný způsob jak se sem vrátit a najít Dimitrije.
Pak, stejně jako jsem měl v úmyslu svůj tah na skupinu Morojů, jeden
s dhampírkou odešel od stolu na procházku k baru. Strážci je sledovali, samozřejmě, ale zdálo se, že jsi sou jisti bezpečností a více se zaměřili na Moroje. Celou tu dobu, jsem přemýšlela jaký by byl nejlepší způsob získat informace od Moroje o dhampírské vesnici a o krvavých děvkách. Ale jak vyhledat to místo jinak než jako krvavá děvka?
Procházel kolem mého stolu a šel k baru stejně jako já, si šel sehnat něco k pití. Stál jsem tam jako žena, čekala na barmana a prohlížela si ji ve svém periferním vidění. Byla blond a nosila dlouhé šaty na kterých byly stříbrné flitry. Nemohla jsem se rozhodnout, zda můj černý saténový plášť a šaty byly vkusné nebo nudné. Všechny její pohyby i chůze-byly půvabné, jako tanečnice.
Barman obsluhoval druhé, a já jsem věděla, že to teď nebo nikdy. Naklonila sem se k ní.
"Mluvíte anglicky?"
Skočila v překvapením a pohlédla na mě. Ona byla starší než bych
očekávala, chytře svůj věk ukrývala podmake-upem. Její modré oči
mě rychle posoudily jako dhampírku.
"Ano," řekla ostražitě. Dokonce i jedno slovo nesl silný přízvuk.
"Hledám město ... město, kde žije spousta dhampírů, na
Sibiři. Víte, o čem mluvím? Musím ji najít. "
Opět mě studovala, a já jsem nemohla přečíst její výraz. Ona by mohla
být strážkyně pro všechny, že se její tvář odhalila. Možná
cvičila jeden čas ve svém životě.
"Ne," řekla stroze. "Nech to být." Odvrátila svůj pohled zpět
na barmana, jak ji dělal modrý koktejl ozdobený třešní.
Dotkla jsem se její paže. "Musím ji najít. Je tam člověk ... "spolkla jsem to slovo. Tolik k mé pohodě výslechu. Jak přemýšlela o Dimitrijovi, tak se mi usadilo srdce v krku. Jak bych jí to mohla ještě vysvětlit? Že byla po dlouhé době moje vodítko jak najít muže, kterého jsem milovala nejvíce na světě, který byl změněn na Strigoje a teď ho potřebovala zabít? Dokonce i teď, jsem si mohla dokonale vybavit teplo jeho hnědých očí a způsob jak se mě dotýkal. Soustřeď se, Rose. Soustřeď se.
Dhampírka se na mě znovu podívala. "On za to nestojí," řekla. Není pochyb o tom co si myslela. Roztoužená dívka, která hledá svého údajného přítele.
"Jsi příliš mladá ... není pozdě na to, aby ses tomu vyhnula. "
Její tvář by mohla byla netečna, ale měla smutek v hlase.
"Dělej něco se svým životem. Drž se dál od tohoto místa. "
"Vy víte, kde to je!" Zvolala jsem na ni, chtěla jsem jí vysvětlit,že tam nechci jít kvůli tomu, aby ze mě byla krvavá děvka.
"Prosím, musíte mi to říct. Já se tam musím dostat! "
"Nějaký problém?"
Obě jsme se otočily a podívaly se do divoké tváře jednoho ze strážců. Sakra. Dhampírka nemusí být jejich největší prioritou, ale oni si všimli, že ji někdo obtěžoval. Strážce byl jen o trochu starší než já, tak jsem se na něj usmála svým sladkým úsměvem. Nebyla jsem oblečená jako druhá žena, ale já věděla, že moje krátká sukně odhalovala mé pěkné nohy. Jistě i strážce nemohl být imunní že? No, asi byl. Jeho tvrdý výraz ukázal, že moje kouzla nefungovala. Přesto jsem chtěla zkusit štěstí.
"Snažím se najít město na Sibiři, město, kde žijí dhampíři. Víš kde to je? "
Ani nemrkl. "Ne!"
Skvělí. Oba to na mě hráli. "Dobře, ty si tu šéf? "zeptala jsem se ostýchavě a doufala jsem , že to znělo jako ctižádostivá krvavá děvka. Když strážce nechce mluvit, tak Moroj by mohl. "Nechtěl by nějakou společnost?"
"On už společnost má" odpověděl stroze. "Nechce jich víc. "
Pořád jsem se něj usmívala. "Jsi si jistý?" předla jsem. "Možná bychom se měli zeptat jeho. "
"Ne," odvětil strážce. V tom jednom slově, jsem slyšela výzvu a příkaz. Zpátky. On by nezaváhal kdyby si myslel, že je hrozba pro jeho pána i pokorná dhampírka. Zvažovala jsem menší nátlak, ale rychle jsem se rozhodla následovat varování a držet se zpátky.
Lhostejně jsem pokrčila rameny. "Jeho škoda."
A bez slova jsem šla zpátky ke svému stolu, stejně jako zamítnutí to nebyl žádný problém. Celou dobu jsem tajila dech, a na půl čekala, že mě strážce vytáhne za vlasy z klubu.To se nestalo. Přesto, jsem si vzala svůj kabát a polžila nějaké peníze na stůl, viděla jsem jak jeho ostražiré oči sledovali moje počínání.
Odešla jsem ze Slavíku jako nějaký lhostejný vzduch a vyšla ven na rušnou ulici. Byla sobota večer, bylo tu hodně ostatních klubů a restaurací v okolí. Chodci zaplnili ulice, někteří oblečení snobsky jako patroni Slavíku, jiní v mém věku byli oblečeni pro volný čas. Z klubů se linula hlasitá hudba a těžké basy. Sklo-stál naproti restaurace ukázal elegantní
strávníků a bohatě nastavit tabulky.
Šla jsem s davem obklopená ruskou konverzací.
Odolala jsem nutkání podívat se za sebe. Nechtěl jsem získat další
podezření, že mě nějaký dhampír sleduje. Když jsem se vydala klidnou ulicí, která byla zkratkou k mému hotelu, jsem uslyšela měkké zvuky kroků. Zřejmě se mi zapnul alarm, protože se mě ten dhampír rozhodl sledovat. Možná jsem byla menší než on a nosila šaty a podpatky, ale musela jsem bojovat spousty lidí, včetně Strigojů. Mohla bych ho zládnout, kdybych použila moment překvapení. Po dlouhé procházce touhle čtvrtí, jsem zrychlila tempo a vrhla se kolem několika rohů, z nichž jeden vedl do tmavé a opuštěné áleje. Strašidelná to jo, ale to dělalo dobrou past v místě, když jsem sehnula u dveří. Tiše jsem si zula na podpatku. Byla černé s koženými řemínky, ale ne ideální pro použití v boji, pokud jsem neplánovala vypíchnout někomu oči. Vlastně, to nebyl špatný nápad. Ale byla bych docela zoufalá, že? Bez nich mi byla zima na nohy, protože předtím pršelo.

Nemusela jsem čekat dlouho. O chvíli později, jsem slyšela kroky
a viděla jsem pronásledovatelovo dlouhý stín, který se objevil na místě, osvětleném pouličními lampami z přilehlé silnice. Pronásledovatel se zastavil, bezpochyby mě hledal. Opravdu, pomyslela jsem si, tenhle chlap byl tak neopatrný.
Měl by se více skrývat a ne se tak snadno objevit. Možná strážci kteří byli školení tady v Rusku nebyli tak dobří. Ne, to nemohlabýt pravda. Ne s tím, jak Dimitri rychle vyřídí své nepjřátele. Jak ho nazývali bohem na na akademii.
Mímu pronásledovateli trvalo několik kroků, než jsem udělala svůj tah.
Vyskočila jsem s připravenými pěstmi. "Dobře," zvolala jsem. "Jen jsem se chtěl zeptat napár otázek, tak jdi zpátky aneb-"
Ztuhla jsem . Nebyl to strážce z klubu. Byl to člověk.
Dívka, ne starší než já. Byla vysoká asi jako já, s krátkými tmavě
blond vlasy a měla tmavě modrý kabát, který vypadal draze.
Pod ním měla oblečené hezké kalhoty a kožené boty, které
vypadaly stejně draze jako kabát. Více překvapující bylo, že jsem ji poznávala. Viděla jsem ji dvakrát ve Slavíku, mluvila s Morojem.
Předpokládala jsem že byla jedna z dalších žen se kterýma flirtoval a pak je odmítl.
Po tom všem, k čemu mi byl člověk?
Její tvář byla částečně zahalena ve stínu, ale i při slabém osvětlení jsem
rozeznávala její naštvaný výraz. To nebylo přesně to, co bych
očekávala.
"Jste to vy, ne?" Zeptala se. Další šok. Její angličtina byla jako moje vlastní. "Vy jste ta, kdo tu nechává poházená těla Strigoju v okolí města. Viděla jsem vás jak se vracíte dnes večer do klubu. Musela jste to být vy. "
"Já ..." další slova se mi nevydrala z úst. Neměla jsem ponětí, jak reagovat. Člověk který mluví nenuceně o Strigojích? To jsem nezažila.
To bylo skoro víc, než jsem čkala, jako Strigoje tady. Nikdy jsem nezažila nic takového v mém životě. Nezdálo se, že by si všimla moji udivenosti.
"Podívejte, nemohla by jste to přestat dělat? Myslíte si že když se chováte jako hlupák, tak mi to pomůže? Tato stáž je dost zlá, natož aby jste tu dělala nepořádek. Policie našla tělo když jste odcházela do
parku, víte. Můžete si ani představit, jak mnoho styků jsem musela
vytáhnout na utajení. "
"Kdo ... kdo jste?" Zeptala jsem se nakonec. Byla to pravda. Nechala jsem tělo v parku, ale vážně, co jsem měla dělat? Táhnout ho zpátky
do hotelu a říct, že můj hotelový poslíček moc pil?
"Sydney," řekla dívka unaveně. "Mé jméno je Sydney.Jsem
Alchymistka a přiřadili mě sem. "
"Co?"
Vzdychla, a byla jsem si jistá, že obrátila oči v sloup. "Samozřejmě. To vysvětluje všechno. "
"Ne, opravdu ne," řekla jsem když jsem konečně získala svůj klid. "Ve skutečnosti si myslím, že by jste mi měla hodně co vysvětlovat. "
"A taky vaší reakci. Jste nějaká zkouška, kterou za mnou poslali?
Oh, chlape. To je všechno. "
Byla jsem naštvaná. Nelíbilo se mi, že mě někdo káral. Určitě
ne kárání od člověka, který dělal, že zabíjení Strigojů byla špatná věc.
"Hele, já nevím, kdo jste a jak víte o něčem z toho,
ale já tu nebudu stát a-"
Nevolnost se ve mně převalila, hned jsem se napjala, rukou jsem okamžitě hledala stříbrný kůl, který jsem měla ve své kapse kabátu.
Sydney měla ještě na sobě otrávený výraz, ale v tom se vní mísil zmatek s
náhlou změnou v mém držení těla. Zpozorněla, jako bych ji chtěla napadnout.
"Co se děje?" Zeptala se.
"Budeš mít o jednoho míň," řekla jsem, v tom ji napadl Strigoj.