Clockwork Prince - 4. Kapitola

05.06.2013 23:10

Kapitola 4

Cesta

 

Autorka: Cassandra Clare

Překladatelka: Marti

Přátelství je jedna mysl ve dvou tělech. -Menz-tzu
 
Charlotte udeřila do papíru na stole a vztekle vykřikla. "Aloysius Starkweather je ten nejtvrdohlavější, nepokrytečtější, nejtvrdohlavější a nejvíc zdegenerovaný-" Zarazila se. Zřetelně bojovala, aby získala zpátky kontrolu nad svým chováním. Tessa nikdy neviděla ústa Charlotte stáhnuté do tak tenké linky.
"Nechtěla bys tezaurus?" zeptal se Will. Byl natažený na jednom ze zadních křesel u krbu v obývacím pokoji. Boty měl položené na podnožce. Byly celé obalené blátem, takže tím automaticky zablátil i podnožku. Normálně by mu Charlotte řekla, aby je sundal, ale dopis od Aloysiuse, který dostala ráno, a kvůli kterému teď všechny svolala do obýváku, zaměstnával veškerou její pozornost. "Zdá se, že ti dochází slovní zásoba."
"Vážně je zdegenerovaný?" zeptal se Jem klidně z hlubin druhého křesla. "Myslím tím, tomu stařešinovi je skoro devadesát - všemi deviacemi už si nejspíš prošel."
"No nevím," řekl Will. "Byl bys překvapený jaký starý zvrhlíci se potulují v Ďáblově hospodě."
"Nikdo koho znáš ty, Wille, už nás nemůže ničím překvapit," řekla Jessamine, která ležela na lehátku s vlhkým hadrem na čele. Pořád se nedostala z bolesti hlavy.
"Miláčku," řekl Henry úzkostlivým hlasem. Přešel kolem stolu k místu, kde seděla jeho manželka. "Jsi v pořádku? Vypadáš trošku - flekatě."
A nebyl daleko od pravdy. Charlotte měla celou tvář a krk pokryté skvrnami hněvu.
"Myslím, že je to sladké," řekl Will. "Slyšel jsem, že teď puntíky fakt letí."
Henry Charlotte starostlivě chytil za rameno. "Chceš studený obklad? Co pro tebe můžu udělat?"
"Mohl bys jet do Yorkshiru a setnout tomu starými kozlovi hlavu." Charlotte zněla naštvaně.
"Nemyslíš si, že by to Clavové jenom tak nestrávili?" zeptal se Henry. "Jsou celkem vnímaví ohledně všech věcí okolo stínání hlav."
"Ach!" vykřikla Charlotte zoufale. "Je to všechno moje vina. Nevím, proč jsem si myslela, že bych nad ním mohla vyhrát. Ten chlap je noční můra."
"Co přesně ti napsal?" zeptal se Will. "V tom dopise."
"Odmítl mě vidět. Mě i Henryho," řekla Charlotte. "Řekl, že nikdy mojí rodině neodpustí to, co mu provedl můj otec. Můj otec ..." Povzdechla si. "Byl to složitý muž. Naprosto věrný Zákonu. Ale Lovci stínů vždycky Zákon interpretovali trošku volněji. Můj otec si myslel, že ti na západu žijí jako divoši a nijak se nestyděl to vyhlašovat i veřejně. Nevím co dalšího udělala, ale Aloysius si to vzal osobně a urazil se. Nemluvě o jeho prohlášení, že kdyby mě vážně zajímalo, co si o tom všem myslí, pozvala bych hona poslední zasedání Rady. Jako kdybych do něčeho takového mohla mluvit!"
"Proč ho nikdo nepozval?" zeptal se Jem.
"Je moc starý. A navíc by stejně Institut neopustil. Odmítá z něj odejít a Konzul Wayland ho k tomu ani nenutí. Za tu dobu ho už na setkání přestal zvát. Myslím, že doufá, že Aloysisus pochopí jeho narážku nebo brzy prostě umře na stáří. Jenže otec Aloysisuse se dožil sto čtyři let. Nejspíš tu s námi bude ještě dalších patnáct let." Charlotte zoufale zavrtěla hlavou.
"No, když nechce vidět tebe ani Henryho, proč nepošleš někoho jiného?" zeptala se Jessamine znuděně. "Vedeš Institut. Členové Enklávy tě musí poslouchat."
"Ale většina z nich je na Benediktově straně," řekla Charlotte. "Chtějí vidět můj neúspěch. Nevím komu můžu věřit."
"Nám můžeš věřit," řekl Will. "Pošli mě. A Jema."
"A co já?" ozvala se Jessamine rozhořčeně.
"A co ty? Ty ale doopravdy nechceš jít, ne?"
Jessamine zvedla cíp mokrého hadru a podívala se na něj. "Cestovat páchnoucím vlakem celou cestu až do zapadákova Yorkshiru? Ne, jasně že ne. Jenom jsem chtěla říct, že mi Charlotte může věřit."
"Můžu ti věřit, Jessie, ale je jasné, že ty nepůjdeš. Což je škoda, protože Aloysius měl vždycky slabost pro pěkné tvářičky."
"Další důvod, proč bych měl jít já," ozval se Will.
"Wille, Jeme ..." Charlotte si skousla ret. "Jste si jistí? Koncil nebyl moc šťastný, když se dozvěděl o vaší nezávislé akci ohledně paní Temné."
"No, tak to nechápu. Zabili jsme nebezpečnou démonku!" protestoval Will.
"A zachránili jsme Kostelníka," přidal se Jem.
"Nějak pochybuju, že by tohle hrálo v náš prospěch," řekl Will. "Ta kočka mě včera v noci třikrát kousla."
"Hraje to ve váš prospěch," řekla Tessa. "Nebo přinejmenším v Jemův prospěch."
Will se na ní zašklebil. Nezdálo se, že by se zlobil. Byl to spíš obličej, který dělal na Jema, když se snažil tvářit uraženě. Možná by se k sobě vážně mohli začít chovat jako lidi. Včera večer v knihovně se choval mile.
"Nebude to procházka růžovou zahradou," řekla Charlotte. Červené skvrnky na její tváři začaly mizet, ale pořád vypadala hrozně. "Nic vám neřekne, jestli se dozví, že jsem vás poslala já. Kdyby jenom-"
"Charlotte," přerušila jí Tessa, "je tu způsob, jak bychom ho mohli donutit to říct."
Charlotte se na ní nechápavě podívala. "Tesso, co to-" Zarazila se a v očích jí zasvítilo světýlko poznání. "Ach, jasně. Tesso, to je výborný nápad."
"Kdybych mohla získat něco, co patří jemu," řekla Tessa, "pak bych to mohla použít, aby se na něj změnila. Možná se dostanu k jeho vzpomínkám. Mohla bych ti říct jestli si vzpomíná na něco o Mortmainovi a Shadesových."
"Tak s námi pojedeš do Yorkshiru," řekl Jem.
Najednou se všechny oči v místnosti upřely na Tessu. Byla překvapená a chvíli nic neříkala.
"Těžko by nám chtěla dělat společnost," ozval se Will. "Můžeme tam něco vzít a přivést jí to zpátky."
"Ale Tessa řekla, že potřebuje něco, co pro člověka na kterého se chce změnit, hodně znamená," řekl Jem. "Jestli vybereme něco, co by pro něj nemuselo být až tak důležité-"
"Taky řekla, že může použít nehet nebo pramen vlasů-"
"Takže navrhuješ jet vlakem do Yorkshiru, sejít se tam s devadesátiletým mužem, skočit na něj a vytrhnout mu vlasy? Jsem si jistý, že budou Clavové skákat nadšením."
"Jediné co by na to řekli je to, že jste naprostí šílenci," řekla Jessamine. "Ale to už si s tejně myslí, takže co je tady za problém?"
"Je to na Tesse," řekla Charlotte. "Je to její síla, kterou chceme využít. Mělo by to být jenom její rozhodnutí."
"Říkali jste, že by se jelo vlakem?" zeptala se Tessa a podívala se na Jema.
Přikývl. V jeho stříbrných očích tančily jiskřičky. "Z Great Northern to do Kings Cross trvá celý den. Naše cesta by byla otázkou hodin."
"Pak jedu," řekla Tessa. "Nikdy jsem nejela vlakem."
Will rozhodil rukama. "To je všechno? Pojedeš proto, žes nikdy předtím nebyla ve vlaku?"
"Jo," řekla a věděla, jak moc ho její klidné chování dohání k šílenství. "Strašně ráda bych se v jednom projela."
"Vlaky jsou špinavé a čoudí se z nich," řekl Will. "Nebude se ti to moc zamlouvat."
Tessa se ani nepohnula. "Nevím, jestli se mi to bude líbit, dokud to nezkusím, ne?"
"Nikdy jsem neplaval nahý v Temži, ale rozhodně vím, že by se mi to nelíbilo."
"Ale myslím, že turistům jo," řekla Tessa a viděla jak Jem sklonil hlavu, aby skryl svůj úsměv. "Stejně na tom nezáleží. Chci jet a taky pojedu. Kdy odjíždíme?"
Will obrátil oči v sloup, ale Jem se pořád usmíval. "Zítra ráno. Dorazíme tam ještě před setměním."
"Budu muset poslat Aloysiusovi zprávu, aby vás očekával," řekla Charlotte a zvedla pero. Zastavila se a přes všechny přejela pohledem. "Je to příšerný nápad? Já - já si nejsem jistá."
Tessa se na ní ustaraně podívala. Takhle Charlotte neznala, pochybující o vlastních instinktech. Nutilo jí to nenávidět Benedicta Lightwooda a jeho přívržence ještě víc, než předtím.
Byl to Henry, který udělal krok dopředu a něžně položil své ženě ruku na rameno. "Jediná další možnost je nedělat nic, drahá Charlotte," řekl. "A neděláním nic jen těžko dosáhneme nějakého pokroku. Kromě toho, co by se mohlo pokazit?"
"U andělů, přeju si, aby ses na to nikdy nezeptal," odpověděla mu Charlotte rychle. Pak se ale sklonila nad papír a začala psát.
To odpoledne měla Tessa se Sophií další trénink s Lightwoodovými. Když se Tessa převlékla, opustila pokoj a našla Sophii čekat na ní na chodbě. Měla na sobě stejné oblečení. Vlasy měla svázané do uzlu a netvářila se moc pěkně.
"Sophie, co se děje?" zeptala se Tessa, když vyrazili směrem k tréninkové místnosti. "Vypadáš rozhozeně."
"No, když už se ptáte ..." Sophie ztišila hlas. "Jde o Bridget."
"Bridget?" Ta irská dívka byla v kuchyni skoro neviditelná od chvíle, kdy dorazila. Cyril naopak pořád někde pobíhal a dělal různé pochůzky stejně jako Sophie. Tessina poslední vzpomínka na ní byla, jak seděla na Gabrielovi Lightwoodovi s nožem pod jeho krkem. Chvíli se nad tou vzpomínkou pousmívala. "Co udělala?"
"Ona jenom ..." Sophie hlasitě vydechla. "Není moc přívětivá. Agáta byla moje kamarádka, ale Bridget - mluvili jsme spolu, jako se to běžně mezi služkami dělá, ale s Bridget to nejde. Cyril je přátelský, ale ona je pořád jenom v kuchyni a zpívá si ty jejich příšerné irské balady. Vsadila bych se, že i teď si jednu prozpěvuje."
Zrovna míjeli černé dveře od kuchyně. Sophie pokynula Tesse, aby jí následovala. Společně šli blíž a blíž a pak nakoukli dovnitř. Kuchyně byla celkem velká. Byly tam ještě dveře, které vedli do spižírny. Pult byl přeplněný jídlem na večeři - ryby a zelenina. Příbory byly vyčištěné a připravené k použití. Bridget stála u džezu, rudé vlasy se jí díky vodě kroutili kolem obličeje.
Sophie měla pravdu. Zpívala si. Její hlas přehlušoval zvuk tekoucí vody. Zpívala vysoce a příjemný.
"Ach, její otec jí vedl dolů po schodech,
Její matka jí česala blonďaté vlasy.
Její sestra Ann jí vedla ke kříži,
A její bratr John jí posadil na jejího koně.
Teď jsi vysoká a já jsem malý,
Dej mu pusu předtím, než vyrazíš.
Sklonila se, aby ho políbila,
On jí ale hluboce bodnul a neminul svůj cíl.
A s nožem ostrým jako šipka,
Jí její bratr probodl srdce."
Tesse se před očima mihla Natova tvář. Otřásla se. Sophie se na ní podívala, ale nezdálo se, že by si něčeho všimla. "O tomhle zpívá pořád," zašeptala. "Vražda a zrada. Krev a bolest. Je to příšerné."
Naštěstí Sophiin hlas přehlušil konec skladby. Bridget začala utírat nádobí a začala s novou baladou. Melodie byla ještě ponurejší, než ta první.
"Proč je tvůj meč smáčený krví,
Edwarde, Edwarde?
Proč z tvého meče odkapává krev?
A proč jsi tak smutný?"
"Tak to už by stačilo." Sophie se otočila a spěchala chodbou pryč. Tessa jí následovala. "Vidíte, co jsem měla na mysli? Je tak příšerně morbidní. A to s ní sdílím pokoj. Ráno ani večer nikdy neřekne ani slovo a v noci jenom sténá-"
"Máš s ní společný pokoj?" Tessa byla překvapená. "Ale Institut má tolik pokojů-"
"Pro Lovce stínů na návštěvě," řekla Sophie. "Ne pro zaměstnance." Mluvila normálně, jako kdyby jí nikdy nenapadlo si říct o nový nebo si postěžovat, že desítky pokojů po Insitutu je prázdných, zatímco ona sdílí pokoj s Bridget, jejíž jedinou zálibou je zpívání vražedných balad.
"Mohla bych si promluvit s Charlotte-" začala Tessa.
"Ne. Ne. To nedělejte, prosím." Došli ke dveřím učebny. Sophie se k ní nešťastně otočila. "Nechci, aby si myslela, že si stěžuju na ostatní zaměstnance. To opravdu nechci, slečno Tesso."
Tessa se jí chystala ujistit, že Charlotte nic neřekne, jestli to nechce, když uslyšela křičící hlasy z druhé strany místnosti. Ukázala na Sophii, aby nic neříkala, naklonila se a poslouchala.
Hlasy určitě patřily bratrům Lightwoodům. Poznala Gideonův tišší, hrubší tón, když řekl: Nastane chvíle zúčtování, Gabrieli. Na to se můžeš spolehnout. Bude záležet na tom, na jaké straně stojíme, až to přijde."
Gabrielův hlas byl napjatý. "Budeme stát na otcově straně. To je samozřejmé. Kde jinde?"
Chvíli bylo ticho. "Nevíš o něm všechno, Gabrieli. Nevíš, co udělal."
"Víš, že my jsme Lightwoodovi a že on je náš otec. Vím, že měl být po smrti Granville Fairchilda jmenován do čela Institutu-"
"Možná ví o něm Konzul víc, než ty. A taky toho ví víc o Charlotte Branwellové. Vím, že si o ní myslíš, že je blázen, ale není."
"Vážně?" Gabrielův hlas zněm výsměšně. "Nechat nás trénovat její drahé dívky, nemyslíš si, že to z ní dělá hlupáka? Nemělo by se předpokládat, že budeme pro našeho otce provádět špionáž?"
Sophie a Tessa se na sebe podívaly s vytřeštěnýma očima.
"Souhlasila, protože jí k tomu Konzul donutil. A navíc se tu setkáváme u dveří, jsme dovedeni do téhle místnosti a zase nás potom vyvedou ven. Slečna Collinsová a slečna Grayová nevědí nic o chodu Institutu. Jakou škodu by jí mohla naše přítomnost tady napáchat? Co myslíš?"
Chvíli bylo ticho. Tessa skoro mohla slyšet, jak Gabriel trucuje. Nakonec řekl: "Pokud tolik pohrdáš otcem, tak proč ses vrátil ze Španělska?"
Gideon mu odpověděl podrážděným tónem: "Vrátil jsem se pro tebe."
V tu chvíli byly Tessa i Sophie opřené o dveře. Uši měly přitisknuté na dřevu.
Najednou se dveře pohnuly a pak se otevřely. Obě se rychle napřímily a Tessa doufala, že se v jejich tvářích neobjeví žádný důkaz o tom, že je poslouchaly.
Gabriel a Gideon stáli na osvětlené ploše uprostřed místnosti naproti sobě. Tessa si všimla něčeho, co jí předtím uniklo: Gabriel, přestože byl mladší, byl o několik palců větší než Gideon. Gideon byl svalnatější a širší v ramenou. Projel si rukou vlasy písčité barvy a krátce na ně kývl, když se objevili ve dveřích. "Dobrý den."
Gabriel Lightwood přešel přes místnost k nim. Vážně byl vysoký, pomyslela si Tessa a natahovala krk, aby se na něj mohla podívat. Byla sice vysoká, ale sama musela zaklánět hlavu, aby se mohla dívat mužům do obličeje. Will i Jem byli vyšší než ona.
"Slečno Lovelacová pořád chybí?" zeptal se, aniž by se je obtěžoval nějak přivítat. Jeho výraz byl klidný. Jedinou známkou jeho dřívějšího rozčílení byla pulzující žíla na jeho krku.
"Pořád má bolesti hlavy," odpověděla mu Tessa. "Nevím, jak dlouho to bude ještě trvat."
"Mám takové podezření, že to bude přesně do konce našich tréninků," řekl Gideon tak suše, že byla Tessa překvapená, když uslyšela Sophii se smát.
Sophie se téměř okamžitě zase uklidnila, ale ještě předtím jí překvapený Gideon věnoval jeden skoro vděčný pohled. Jako kdyby nebyl zvyklý, aby se lidé jeho vtipům smáli.
Gabriel s povzdechem rukou osvobodil dvě tyče z jejich úkrytu ve zdi. Jednu podal Tesse. "Dneska," začal, "budeme pracovat na odrážení a blokování ..."
Jako obvykle Tessa ležela dlouho do noci, než jí začal přepadat spánek. Pravidelně jí trápily noční můry - většinou o Mortmainovi, jeho studených šedých očích a jeho ledově chladném hlasu, kterým jí říkal, že jí vytvořil, že tu není žádná Tessa Grayová.
Stála mu tváří v tvář, muži kterého hledali a pořád nevěděla, co od ní vlastně chtěl. Chtěl si jí vzít. Ale proč? Chtěl jí požádat o její moc. Ale k čemu?
Při myšlence na jeho chladné tmavé oči se zachvěla. Myšlenka na to, že by mohl mít něco společného s jejím narozením ale byla ještě horší. Nemyslela si, že by někdo -dokonce ani Jem, nádherný chápající Jem- mohl zcela pochopit její spalující potřebu vědět, co je nebo pochopit její strach z toho, že je monstrum. Takový strach, kvůli kterému se budí uprostřed noci a snaží se seškrábat si vlastní kůži, jako kdyby tak mohla odhalit ďábla, který se pod ní skrývá.
V tu chvíli uslyšela nějaké zašustění za jejími dveřmi a pak slabé škrábání, jako kdyby někdo něco po něčem tlačil. Po chvíli sklouzla z postele a přeběhla přes celou místnost.
Otevřela dveře a našla jenom prázdnou chodbu. Z Jemova pokoje přes chodbu slyšela slabý zvuk houslí. U jejích nohou ležela malá zelená knížka. Zvedla jí a podívala se na slova vytlačená na jejím hřbetě. "Vathek od Williama Beckforda."
Zavřela za sebou dveře a odnesla si knihu na postel. Posadila se, aby jí mohla prolistovat. Will jí tam pro ní musel nechat. Nemohl to být nikdo jiný, ale proč by to dělal? Proč dělal tyhle zvláštní, malé laskavosti a mluvil s ní o knihách, když k ní byl zbytek času tak hrozně chladný?
Otevřela knížku na její titulní stránce. Will jí tam napsal poznámku - no, vlastně ne poznámku. Báseň.
Pro Tessu Grayovou, k příležitosti předání kopie Vatheka: Caliph Vathek a jeho temní následovníci směřují k Peklu, nebudeš se nudit! Tvoje víra ve mně bude obnovená - pokud tedy nebudeš můj dárek považovat za nemístný a nebudeš ho ignorovat. -Will
Tessa se rozesmála. Pak si připlácla ruku na ústa. Typický Will. Vždycky jí něčím rozesmál. Dokonce, i když to nechtěla. Dokonce, i když věděla, že otevřít mu svoje srdce je jako vzít si dávku nějaké smrtící návykové drogy. Pustila kopii Vatheka i s Willovou příšernou básničkou. Položila jí na noční stolek, svalila se na postel a zabořila si obličej do polštáře. Pořád ještě mohla slyšet Jemovy housle, sladkou a smutnou hudbu, která k ní doléhala zpod dveří. Vší silou se snažila se vytlačit z hlavy myšlenky na Willa a opravdu, když konečně usnula, pro jednou se jí za celou noc o Willovi nic nezdálo.
Celý den pršelo. I přes deštník cítila, jak se jí klobouk, který si půjčila od Jessamine, prohýbá jako křídla promočeného ptáka, když ona, Jem, Will a Cyril, který jim nesl zavazadla, spěchali z kočáru na Kings Cross. I přes šedý déšť si všimla vysoké, impozantní věže s hodinami, která se před nimi tyčila. Byla zakončena korouhví, která ukazovala, že vítr foukal přímo na sever - a ne moc jemně, podle kapek studeného deště, které jí stříkaly do obličeje.
Uvnitř stanice byl chaos: lidé pobíhali sem a tam. Chlapci, co prodávali noviny vykřikovali názvy titulních článků, muži kráčeli po vestibulu s deskami, které měli přichycené na hrudi a nabízeli všechno od vlasových přípravků až k mýdlu. Malý kluk v saku Norfolk se řítil dopředu s matkou v patách. S pár slovy mířenými k Jemovi Will zmizel v davu.
"Odešel a nechal nás v tom, že jo?" zeptala se Tessa, která zápasila s deštníkem, který se odmítal zavřít.
"Já to udělám." Jem se obratně natáhl a zatáhl za tlačítko, díky čemuž se deštník zavřel. Tessa si odhrnula mokré vlasy z očí a usmála se na něj právě ve chvíli, kdy se Will vrátil s dost staře vypadajícím portýrem, který si vzal od Cyrila zavazadla. Nakonec k němu křiknul ať si pohne, že na ně nebude vlak čekat celý den.
Will se podíval z portýra na Jemovu hůl a zase zpátky. Jeho modré oči se zúžily. "No asi bude muset počkat," řekl Will s nevraživým úsměvem.
Portýr vypadal zmateně, ale řekl jenom "Pane" rozhodně míň agresivním tonem, než měl v úmyslu a pokračoval s nimi ke vchodu na nástupiště.
Lidi - tolik lidí! - bylo kolem Tessy, když si proráželi cestu davem. Jednou rukou se držela Jema a v té druhé měla Jessaminin klobouk. Daleko na konci nástupiště, kde byly na zemi koleje, mohla vidět ocelové šedá oblaka.
Jem jí pomohl vylézt do vozu a pak do jejich kupé, kde většinu místa zabírali zavazadla. Will se skláněl k portýrovi a všude se ozývaly výkřiky a pískání, které oznamovalo, že je vlak připravený k odjezdu. Dveře se za nimi zavřely a vlak se rozjel. Kolem oken se vznášela pára v bílých obláčcích a kola zvesela zaskřípala.
"Přinesla sis na cestu něco na čtení?" zeptal se Will a sedla si na sedadlo naproti Tesse. Jem byl vedle ní. Hůl měl opřenou o zeď.
Vzpomněla si na kopii Vatheka a jeho báseň v ní. Nechala knihu v Institutu, aby tak zabránila pokušení. Bylo to jako s krabicí bonbónů, když jste drželi dietu a nechtěli jste díky ní přibrat na váze. "V poslední době jsem nepřišla na nic, co bych si chtěla přečíst."
Will zatnul čelist, ale nic neřekl.
"Na začátcích cest je vždycky něco vzrušujícího, nemyslíš?" pokračovala Tessa s nosem přitisknutým na sklo, zatímco se dívala ven na kouř a saze, kterými byl protkaný šedý déšť venku. Londýn byl zahalený v mlžném oparu.
 
"Ne," řekl Will, opřel se a stáhl si klobouk přes oči.
 
Tessa nechala svůj obličej natisknutý na skle, když za nimi začal pomalu mizet Londýn i déšť. Brzy projížděli zelenými loukami posetými bílými ovcemi. Tu a tam mohla v dálce vidět vesnické věže. Obloha změnila barvu z ocelové na mlhavě modrou s malými černými mráčky. Tessa všechno zaujatě pozorovala.
 
"Tys nikdy předtím nebyla na venkově?" zeptal se Jem. Na rozdíl od Willa, on zněl, jako kdyby ho to vážně zajímalo.
 
Tessa zavrtěla hlavou. "Nevzpomínám si, že bych někdy opustila New York. Tedy když nepočítám cestu na Coney Island a to se za venkov považovat opravdu nedá. Myslím, že jsme jím museli projíždět, když jsem s Temnými sestrami mířila do Southamptonu, ale byla tma a oni stejně nechali na oknech zatáhnuté závěsy." Sundala si klobouk a položila ho na sedadlo mezi nimi, aby uschnul. "Ale mám pocit, jako kdybych to viděla už předtím. V knihách. Pořád jsem si představovala, že uvidím Thornfield Hall stoupat za stromy, nebo Bouřlivé výšiny sedět na skalnatém útesu-"
 
 
"Bouřlivé výšiny jsou v Yorkshiru," ozval se Will zpod klobouku, "a my nejsem v Yorkshiru ani zdaleka. Ještě nejsme dokonce ani v Granthamu. A navíc na Yorkshiru není nic působivého. Vršky a nížiny, žádné pořádné hory. To není jako u nás ve Walesu."
 
"Chybí ti Wales?" zeptala se Tessa. Nebyla si jistá proč to udělala. Věděla, že ptát se Willa na jeho minulost je jako tahat psa za bolavý ocas, ale nemohla si pomoct.
 
Will mírně pokrčil rameny. "A co by mi mělo chybět? Ovce a zpívání?" zeptal se. "A směšný jazyk. Fe hoffwn i fod mor feddw, fyddai ddim yn cofio fy enw."
 
"Co to znamená?"
 
"To znamená ´Přeju si být tak opilý, abych si nevzpomněl ani na vlastní jméno´. Celkem užitečné."
 
"Nezníš moc vlastenecky," poznamenala Tessa. "To se ti nestýská ani po horách?"
 
"Vlastenecky?" Will se zatvářil domýšlivě. "Řeknu ti, co je to vlastenectví. Na počet mého rodiště mám vytetovaného draka na-"
 
"Máš vážně okouzlující náladu, Williame, viď?" přerušil ho Jem, ačkoliv neměl v hlase žádný ostrý podtón. Přesto Tessa po době, co je spolu mohla pozorovat věděla, že když si říkají celými jmény místo zkrácených forem, něco to znamená. "Vzpomeň si, Starkweather nemůže Charlotte vystát, takže jestli hodláš být v téhle náladě-"
 
"Slibuju, že ho můj šarm úplně vykolejí," řekl Will, zapadl hlouběji do sedadla a přerovnal si klobouk. "Uplatním na něj svoje kouzlo takovou silou, že až s ním budu hotový, bude ležet bezvládně na zemi a bude se snažit vzpomenout si na vlastní jméno."
 
"Je mu osmdesát devět," zamumlal Jem. "Ten bude mít problém vzpomenout si na vlastní jméno i bez tvé pomoci."
 
"Předpokládám, že si teď všechen svůj šarm schováváš," ozvala se Tessa. "Přece bys s ním na nás neplýtval."
 
"Jo, přesně tak." Will zněl spokojeně. "A není to tak, že by Starkweather nemohl Charlotte vystát, Jeme. To jejího otce."
 
"Hříchy našich otců," řekl Jem. "Nemůže mít rád žádného Fairchilda ani nikoho, kdo má s nimi něco společného. Charlotte by nikdy nenechala Henryho jet-"
 
"Jo, to je ale proto, že pokaždé, když Henry opustí dům, hrozí nějaký mezinárodní incident," odsekl mu Will. "Ale ano, abych odpověděl na tvojí nevyřčenou otázku, chápu že v nás Charlotte vložila svojí důvěru a mám v úmyslu chovat se slušně. Nechci vidět šilhajícího Benedikta Lightwooda a jeho škaredý syny ve vedení Institutu víc, než kdokoliv jiný."
 
"Nejsou škaredí," řekla Tessa.
 
Will na ní zamrkal. "Cože?"
 
"Gabriel a Gideon," řekla Tessa. "Jsou vlastně celkem hezcí, vůbec nejsou oškliví."
 
"Mluvil jsem," řekl Will pohřebním tónem, "o černých hlubinách jejich duší."
 
Tessa si odfrkla. "A jakou barvu si myslíš, že mají hlubiny tvojí duše, Wille Herondale?"
 
"Světle fialovou," odpověděl jí Will.
 
Tessa se podívala na Jema s prosbou o pomoc, ale on se jenom usmál. "Možná si teď můžeme promluvit o strategii," řekl místo odpovědi.
 
"Starkweather nenávidí Charlotte, ale ví, že nás posílá ona. Tak jak si prokličkovat cestičku až do jeho přízně?"
 
"Tessa může využít její ženské zbraně," řekl Will. "Charlotte řekla, že má pěknou tvářičku."
 
"Jak vlastně Charlotte vysvětlila mojí přítomnost tady?" zeptala se Tessa. Došlo jí, že už se na to měla zeptat dřív.
 
"Vlastně nevysvětlila. Jenom mu nadiktovala naše jména. Byla celkem stručná," řekl Will. "Myslím, že je na nás vymyslet nějakou přijatelnou historku."
 
"Nemůžeme říct, že jsem Lovec stínů. Hned by věděl, že lžeme. Nemám na sobě žádné runy."
 
"A ani žádnou značku čaroděje. Bude si myslet, že jsi civil," řekl Jem. "Mohla by se přeměnit, ale ..."
 
Will se na ní zkoumavě zadíval. I když Tessa věděla, že to nic neznamená -což bylo ještě horší, než kdyby se na ní vůbec nedíval- jeho pohled na ní působil, jako kdyby jí hladil prstem po zadní části krku. Zachvěla se. Přinutila se k chladnému pohledu. "Možná můžeme říct, že je to šílená teta, která trvá na tom, že nás musí všude doprovázet."
 
"Moje teta nebo tvoje?" zeptal se Jim.
 
"Pravda. Nevypadá moc jako naše příbuzná, co? Možná můžeme říct, že to šílená holka, co se do mě zamilovala a pronásleduje mě kamkoliv se pohnu."
 
"Umím měnit podobu, Wille, to ale neznamená, že jsem taky dobrá herečka," odsekla mu Tessa, čímž donutila Jema vybuchnout smíchy. Will se na něj zamračil.
 
"Dostala tě, Wille," řekl mu. "To se často nestává, co? Možná jí můžeme představit jako mojí snoubenku. Můžeme říct starému Aloysiusovi, že se brzy dočká Vstupu."
 
"Vstupu?" Tessa si tenhle termín pamatovala z Kodexu.
 
Odpověděl jí Jem. "Jo, když si chce vzít Lovec stínů civila-"
 
"Ale já myslela, že je to zakázané," přerušila ho Tessa, když vjížděl vlak do tunelu. Najednou byla všude tma. I tak ale měla pocit, že se na ní Will díval. Zatřásla se a měla husí kůži, což se stávalo pokaždé, když na ní Will upíral svůj pohled.
 
"Je. Ale Pohár smrti se dá použít k tomu, změnit civila na Lovce stínů. Není to obvyklé ale stává se to. Když Lovec stínů předloží Clavům žádost o Vstup, mají na zvážení tři měsíce. Mezitím civil studuje, aby se dozvěděl co nejvíc o kultuře Lovců stínů-"
 
Jeho hlas byl přerušený píšťalkou, když se lokomotiva vynořila z tunelu. Tessa se podívala na Willa, ale on se upřeně díval z okna a jí si nevšímal. Muselo se jí to zdát.
 
"Není to špatný nápad," řekla Tessa. "Vím toho celkem dost. Už jsem přečetla skoro celý Kodex."
 
"A je logické, že bych tě vzal sebou," řekl Jem. "Jako možný kandidát na Vstup je jasné, že bys chtěla poznat i jiné Instituty než jenom ten v Londýně." Obrátl se na Willa. "Co myslíš?"
 
"Lepší tenhle nápad, než žádný." Will se pořád díval ven z okna. Krajina byla čím dál tím míň travnatá a víc skalnatá. Neviděli žádné vesnice. Byly tam jenom dlouhé pruhy šedozelené trávy a černé skály.
 
"Kolik Institutů kromě toho v Londýně existuje?" zeptala se Tessa.
 
Jem je začal odpočítávat na ruce. "V Británii? Londýn, York, jeden je v Cornwallu -blízko Tintagel- jeden je v Cardiffu a jeden v Edinburgu. Jsou menší a jsou všechny pod správou toho Londýnského, který zase řídí Idris."
 
"Gideon Lightwood řekl, že byl v Institutu v Madridu. Co tam proboha dělal?"
 
"Nejspíš se flákal," řekl Will.
 
"Když v osmnácti dokončíme náš výcvik," řekl Jem, když Will už nic neříkal, "doporučují nám cestovat, trávit čas i na jiných pracovištích, zažít i jiné kultury Lovců stínů, podívat se na nová místa. Vždycky jsou tu nové techniky a triky, které se můžeme naučit. Gideon byl pryč jenom pár měsíců. Jestli ho zavolal Benedikt zpátky tak brzy, musí si myslet, že je jeho přebrání kontroly nad Institutem jisté." Jem vypadal znepokojeně.
 
"Ale to není pravda," řekla Tessa pevně. Když ale ustaraný pohled neopouštěl Jemovi oči, snažila se změnit téma. "Kde je Institut v New Yorku?"
 
"Nepamatujeme si všechny jejich adresy, Tesso." Ve Willově hlase zazněl nebezpečný podtón. Jem se na něj zkoumavě podíval a zeptal se. "Je všechno v pořádku?"
 
Will si sundal klobouk a položil ho na sedadlo vedle sebe. Chvíli se na oba upřeně díval. Byl krásný jako vždy, pomyslela si Tessa, ale vypadal trošku našedle. Skoro jako kdyby ztrácel barvu. Většinou vypadal, jako kdyby z něj světlo přímo sálalo. Teď ale vypadal vyčerpaně. Jako kdyby světlo v něm vyhaslo. Byl jako Sisifos, který tlačil do kopce obrovský kámen. "Asi sem toho včera moc vypil," řekl nakonec.
 
Vážně. Proč to na nás vůbec zkoušíš, Wille? Nedochází ti že oba víme, že nám lžeš? řekla skoro Tessa, ale jediný pohled na Jema jí zastavil. Pozoroval Willa vážně ustaraně. Až moc ustaraně na to, že Willovi věřil jeho historky s pitím asi tak, jako mu to věřila Tessa. Řekl ale jenom: "No, kéž by existovaly nějaké runy na vystřízlivění."
 
"Jo." Will mu pohled oplácel, ale jeho napjatý výraz se trochu uvolnil. "Měli bycom se vrátit k diskuzi o tvém plánu, Jamesi. Je skvělý, až na jednu věc." Naklonil se dopředu. "Kdyby s tebou byla Tessa vážně zasnoubená, měla by prsten."
 
"Už jsem na to myslel," řekl Jem a překvapil tím Tessu, která si myslela, že ho celá věc se Vstupem napadla až teď. Sáhnul rukou do kapsičky u vesty a vytáhl stříbrný prsten. Vzal ho do dlaně, kterou natáhnul směrem k Tesse. Moc se nelišil od Willova prstýnku, který měl většinou na ruce, ale tenhle na sobě neměl létající ptáky, ale byla na něm hradní věž. "Prsten rodiny Carstairů," řekl. "Kdybys..."
 
Vzala si ho od něj a navlékla si ho na prsteníček. Perfektně jí seděl. Měla pocit, jako kdyby mu na to měla něco říct. Třeba: Je krásný, Děkuju. Jenže tohle nebyla žádná nabídka a dokonce ani dárek. Byla to prostě součást jejich hry. "Charlotte nenosí snubní prsten," řekla nakonec. "Neuvědomila jsem si, že je Lovci stínů mají."
 
"Nemáme," odpověděl jí Will. "Je obvyklé dát dívce tvůj rodinný prsten, když se zasnoubíte, ale skutečný svatební obřad zahrnuje výměnu run místo prstenů. Jednu na rameno a tu druhou na srdce."
 
"Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, žárlivost je krutá jako hrob," řekl Jem. "Píseň písní."
 
"Žárlivost je krutá jako hrob?" Tessa zvedla obočí. "To není ... moc romantické."
 
"Jiskry její jsou jiskry ohnivé, plamen nejprudší," řekl Will a zvedl obočí nahoru. "Vždycky jsem si myslel, že ženy shledávají myšlenku na žárlivost romantickou. Muži, kteří o vás bojují ..."
 
"No, ve svatbách civilů se žádné hroby neobjevují," řekla Tessa. "I když je vaše schopnost citovat Bibli impozantní. Lepší než mojí tety Harriet."
 
"Slyšels to Jamesi? Srovnává nás s její tetou Harriet."
 
Jem byl jako vždycky klidný. "Musíme být dobře obeznámeni s náboženskými texty," řekl. "Pro nás jsou jako návody."
 
"Takže se je všechny ve škole učíte nazpaměť?" Uvědomila si, že ani Willa, ani Jema nikdy neviděla studovat od té doby, co přišla do Institutu. "Nebo spíš, kdy se je vlastně učíte?"
 
"Jo. I když se Charlotte v poslední době vyvléká z našeho doučování, jak sis už asi všimla," řekl Will. "Každý má buď svého učitele nebo se jezdí vzdělávat do Idris - dokud nedosáhne osmnácti let. Což už nám oběma bude brzy, naštěstí."
 
"Který z vás je starší?"
 
"Jem," odpověděli jí Will i Jem najednou. Pak se dohromady i zasmáli. Will pak dodal. "Ale jenom o tři měsíce."
 
"Věděl jsem, že na to prostě budeš muset upozornit," řekl Jem s úsměvem.
 
Tessa se dívala z jednoho na druhého. Nemohli být dva muži, kteří by vypadali víc odlišně a měli víc charakterových odlišností. A přesto. "Takže tohle znamená parabatai?" zeptala se. "Dokončujete jeden za druhého věty a tak? Protože o tom v Kodexu moc napsáno není."
 
Will a Jem se na sebe podívali. Will jako první uvolněně pokrčil rameny. "Je dost těžké to vysvětlit," řekl povýšeně. "Když to nezažiješ-"
 
"Myslela jsem tím," řekla Tessa, "nemůžete - nevím - číst tomu druhému myšlenky, ne?"
 
Jem se uchechtnul. Willovi planoucí modré oči se rozšířily. "Číst si vzájemně myšlenky? Tak to by byl horor."
 
"Tak o co v tom tedy jde? Přísaháte, že se budete navzájem ochraňovat, jasně, to chápu. Ale to pro sebe přece dělají všichni Lovci stínů, ne?"
 
"Je to víc, než jenom tohle," řekl Jem, který se přestal uculovat a zachmuřil se. "Myšlenka na parabatai pochází ze starého příběhu o Jonathanovi a Davidovi. ´A stalo se ... že duše Jonathanova byla spjata s duší Davidovou. A Jonathan ho miloval stejně, jako vlastní duši ... Jonathan a David mezi sebou uzavřeli smlouvu, protože ho miloval jako vlastní duši.´ Byli tu tihle dva bojovníci a jejich duše byly nebem spojeny dohromady a z toho Jonathan Lovec stínů vytvořil myšlenku na parabatai a zapsal tuhle ceremonii do Zákona."
 
"Ale to nemusí být jenom dva muži. Může to být i žena a muž nebo dvě ženy, ne?"
 
"Samozřejmě." Jem přikývl. "Máš jenom osmnáct let na to, aby sis našel a vybral parabataie. Když jsi starší, rituál už pro tebe není přístupný. A není to jenom o tom, že si navzájem kryjete záda. Musíš se postavit před Radu a přísahat, že za svého parabataie položíš život, když to bude nutné. Půjdeš tam, kam půjde on a budeš pohřben tam, kde bude pohřben on. Kdyby na Willa někdo vystřelil šíp, vázán přísahou bych udělal krok a stoupnul si před něj."
 
"Jo, praktické," řekl Will.
 
"A on je samozřejmě povinen udělat to samé pro mě," řekl Jem. "Ať už proti tomu řekne cokoliv, neporuší přísahu, ani Zákon." Podíval se tvrdě na Willa, který se pousmál a podíval se z okna.
 
"Proboha," řekla Tessa. "To je vážně dojemně. Ale nějak v tom nevidím žádnou výhodu."
 
"Ne každý má parabataie," řekl Jem. "Vlastně ho má jenom velmi málo z nás. Nestihnou ho najít v přiděleném čase. Ale ti, kteří ho mají, můžou v bitvě čerpat od svého parabataie sílu. Runy, které na tebe nakreslí tvůj parabatai jsou silnější, než ty, které si nakreslíš sám nebo které ti nakreslí někdo jiný. A jsou tu i nějaké runy, které můžeme využít a ostatní Lovci stínů ne. Ty by měli zdvojnásobit naší sílu."
 
"Ale co když se rozhodnete, že už nechcete parabatie?" zeptala se Tessa zvědavě. "Může být ten rituál rozvázaný?"
 
"Pane Bože, ženská," ozval se Will. "Jsou i nějaké otázky, na které nepotřebuješ znát odpověď?"
 
"Nevidím nic zlého na tom říct jí to." Jem si složil ruce na vrchol jeho hole. "Čím víc toho bude vědět, tím víc bude důvěryhodné, že se připravuje na Vstup." Otočil se na Tessu. "Rituál lze rozvázat jenom pár způsoby. Když se jeden z nás stane Podsvěťanem nebo civilem, pak se vazba mezi námi zlomí. A samozřejmě když jeden z nás zemře. Ten druhý je pak volný. Ale nemůže si vybrat jiného parabataie. Jeden Lovec stínů se nemůže zúčastnit rituálu víckrát, než jednou."
 
"Je to jako s manželstvím," řekla Tessa klidně, "v katolickém kostele. Stejně jako Henry VIII. Vytvořil nové náboženství jenom proto, aby se mohl vyvléct z jeho manželství."
 
"Dokud nás smrt nerozdělí," řekl Will, který se pořád díval na ubíhající krajinu za oknem.
 
"No, ty ale nebudeš muset vytvořit nové náboženství, aby ses mě zbavil," řekl Jem. "Brzy už budeš volný."
 
Will se na něj ostře podíval, ale byla to Tessa, kdo promluvil. "Tohle neříkej," napomenula ho. "Ještě se může objevit nějaký lék. Nevidím žádný důvod, proč by ses měl vzdávat naděje."
 
Málem se scvrkla, když se na ní zaměřil Willův pohled: modrý, plápolající a zuřivý. Jem si toho nejspíš nevšimnul, protože klidně odpověděl. "Já se ještě nevzdal naděje," řekl. "Jenom doufám v jiné věci, než ty, Tesso Grayová."
 
Hodina za hodinou plynuly. Tesse pomalu padala hlava. Hlavu měla opřenou o ruku a zvuk kol vlaku jí pomalu vkolébal do říše snů. Probudila se teprve, když jí Jem jemně zatřásl s ramenem. Uslyšela skřípající kola vlaku a výpravčího, kteří křičel York. Záplava tašek, klobouků a nosičů vyšli na nástupiště. Nebylo to tu ani zdaleka přeplněné tak jako na Kings Cross. Byla tu ale mnohem impozantnější klenutá střecha se skla a železa, skrz kterou mohla vidět šedočernou oblohu.
 
Nástupiště se táhlo kam až oko dohlédlo a Tessa, Jem a Will stáli na té nejblíž k hlavní stanici, kde se tyčily velké zlaté železniční hodiny, které právě ohlašovaly, že je šest hodin. Byli dál na severu. Obloha už tu začala pomalu tmavnout do soumraku.
 
Právě došli pod hodiny, když ze stínu vystoupila nějaká postava. Tessa se jenom těžko odtrhla od zírání na něj. Měl na sobě těžký kabát, černý nepromokavě vypadající klobouk a boty, které připomínaly starého námořníka. Měl dlouhé a bílé vousy a nad očima husté bílé obočí. Natáhl ruku a položil jí Willovi na rameno. "Nephilim?" zeptal se. Jeho hlas byl strohý a protkaný přízvukem. "Je to tak?"
 
"Proboha," řekl Will a položil si ruku na srdce v hraném gestu. "A nejste vy ten Starý Námořník?"
 
"Jsem tu na příkaz Aloysiuse Starkweathera. Jste ti tři, na které mám čekat nebo ne? Nemám na vás celou noc."
 
"Důležitá schůzka s albatrosem?" zeptal se Will. "Tak to nás teda nenech čekat."
 
"Co chtěl můj šílený kamarád říct je," řekl Jem, "že jsme opravdu Lovci stínů z londýnského Institutu. Poslala nás Charlotte Branwellová. A vy jste ...?"
 
"Gottshall," řekl muž nevrle. "Moje rodina slouží Lovcům stínů z Yorkského Institutu už asi tři století. Vidím přes okouzlení, mládenci. Jenom na tuhle to nefunguje," dodal a podíval se na Tessu. "Jestli je na téhle dívce vážně nějaké kouzlo, nikdy předtím jsem se s ním nesetkal."
 
"Je to civil - čeká na Vstup," dodal Jem rychle. "Brzy se stane mou ženou." Vzal Tessu za ruku a otočil jí tak, aby mohl Gottshall vidět prsten na jejím prstě. "Rada si myslela, že pro ní bude prospěšné vidět i další Institut mimo ten Londýnský."
 
"A ví o tom pan Starkweather?" zeptal se Gottshall. Jeho černé oči se na ně upíraly z pod okraje jeho klobouku.
 
"Záleží na tom, co mu řekla paní Branwellová," řekl Jem.
 
"Pro vaše dobro doufám, že ho o tom spravila," řekl starý sluha a zvedl obočí. "Jestli je na tomhle světě člověk, který vážně nenávidí překvapení, pak je to Aloysius Starkweather. A nepřeju vám ho překvapit. Přijměte mojí omluvu, slečno."
 
Tessa se usmála a sklonila hlavu. V břiše ale cítila podivnou nevoli. Podívala se z Jema na Willa, ale oba byli klidní a usmívali se. Byli zvyklí na tenhle druh přetvářky, napadlo jí. Ale ona ne.
 
Už hrála. Předtím. Ale nikdy nevystupovala jako ona se svou vlastní tváří a ne s tváří někoho jiného. Z nějakého důvodu jí jen myšlenka na její lhaní bez falešného obličeje, za který by se mohla schovat, naháněla hrůzu. Mohla jen doufat, že Gottshall přeháněl, ale něco -možná záblesk v jeho očích- jí napovídal, že nelhal.

Štítky:

Zpět

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Novinky

Clocwork Angel - 9. Kapitola

24.05.2013 16:55
kapitola 9 ENKLÁVA   Můžeš udělat z mého srdce pouhý mlýnský kámen, vmést mi do obličeje, že jsem necitelný člověk, Podvádět a být podváděn, a zemřít: kdo ví? Jsme prach a popel. -Alfred, Lord Tennyson, "Maud" - "Zkus to znovu," navrhl Will. "Stačí jít z jednoho konce místnosti na druhý....

Clockwork Angel - 8. Kapitola

24.05.2013 16:27
  kapitola 8 CAMILLE   Plody padají, láska umírá a čas letí, Krmíš se věčným vánkem, Přežíváš nekonečné změny, Jsi svěží z polibků smrti, znovu povoláváš a shromažďuješ naší nostalgii, prázdné požitky a špinavosti Věci nestvůrné a neplodné, zsinalá a otrávená královna. -Algeron Charles...

Clockwork Angel - 7. Kapitola

24.05.2013 15:45
  kapitola 7 MECHANICKÝ POHÁR     Bezmocné kousky hry, kterou hraje na téhle šachovnici - pole Noci a Dne pohybuje se sem a tam a nakonec dává šach a ničí. -"The Rubaiyat Omara Khayyam," překlad Edward Fitzgerald, 1859 - Venku se setměla a Sophiina lucerna vrhala na zeď stíny, které...

Clockwork Angel - 6. Kapitola

24.05.2013 15:33
kapitola 6 ZVLÁŠTNÍ SVĚT   Nesmíme se dívat na šotky, Nesmíme kupovat jejich plody: Kdo ví, čím hnojí svou půdu a čím ukojují hlad a žízeň kořenů svých rostlin? - "Víš," řekl Jem, "tohle nevypadá ani trochu jako bordel, jaký jsem si vždycky představoval." Dva muži stáli u vchodu toho, čemu...

Clockwork Angel - 5. Kapitola

24.05.2013 15:14
kapitola 5 KODEX TEMNÝCH LOVCŮ   Sny jsou pravdivé, dokud trvají, a jak víme, že nežijeme ve snu? Alfred, Lord Tennyson, "The Higher Pantheism" - Uběhla snad věčnost, než nevrlá Tessa dlouhým putováním po domě, konečně našla totožnou chodbu s tou, v které by měl být její pokoj. Poznala to...

Clockwork Angel - 4. Kapitola

23.05.2013 13:18
  kapitola 4 JSME ZE SVĚTA STÍNŮ     Prach jsi a v prach se obrátíš. -Horace, Odes ... Ve chvíli, kdy se Tessa vrátila zpátky do své původní podoby, musela protrpět příval otázek. Přítomní Nephilimové byli celou dobu ve stínu, co se týkalo magie, a tak se zdály překvapivě ohromení...

Clockwork Angel - 3. Kapitola

23.05.2013 12:15
  kapitola 3 SPOLEČENSTVÍ     Láska, naděje, strach, víra - tohle dělá lidstvo, Jedná se o znamení, vědomí a charakter -Robert Browning, Paracelsus - Ve svém snu ležela Tessa opět svázaná na úzké mosazné posteli v Temném domě. Sestry se nad ní skláněly, klepaly o sebe párem dlouhých...

Clockwork Angel - 2. Kapitola

22.05.2013 20:23
  KAPITOLA 2 PEKLO JE CHLADNÉ     Between two worlds life hovers like a star, Twix night and morn, upon the horizon´s verge. How little do we know that which we are! How less what we may be! -Lord Byron, Don Juan "Ty jedna hloupá malá holčičko," vyprskla paní Černá, když pevně...

Clockwork Angel - 1. Kapitola

22.05.2013 16:52
  KAPITOLA 1 TEMNÝ DŮM     Mimo tohle místo z hněvu a slz se nejasně rýsuje hrůza ze stínu -William Ernest Henley, "Invictus" "Sestry si přejí setkat se s vámi ve svých komnatách, slečno Gray." Tessa položila knihu, kterou četla na noční stolek a obrátila se k Mirandě, která stála...

CLockwork Angel - Prolog

22.05.2013 16:46
PROLOG   Londýn, Duben 1878 - Démon explodoval ve spršce krve a vnitřností. William Herondale rychle ucukl dýkou, kterou držel, ale už bylo pozdě. Hustá kyselina z démoní krve už začala pohlcovat lesknoucí se ostří. Zaklel a odhodil zbraň stranou. Přistála ve špinavé louži, kde se z ní začalo...
<< 1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>