kapitola 2

 

REPARACE

---

"Pan Bane už vás očekává, pane," řekl sluha a ustoupil stranou, aby mohl Will vstoupit. Sluha se jmenoval Archer - nebo Walker, nebo něco na ten způsob, napadlo Willa- a byl to jeden z lidských posluhovačů Camille. Stejně jako všichni ti, které zotročila vůle upíra vypadal nemocně. Měl bledou pleť tenkou jako pergamen a jemné matné vlasy. Když uviděl Willa, který se hodlal připojit k jeho pánovi v čas večeře, vypadal asi tak šťastně, jako kdyby na něj zpod salátu vykoukla hlava červa.

 

V momentě, kdy Will vkročil do domu, ho do nosu udeřil zápach. Byl to pach temné magie. Něco jako směs síry s pachem Temže v parném dni. Will pokrčil nos. Sluha se na něj podíval s ještě větší dávkou nenávisti. "Pan Bane je v obývacím pokoji." Jeho hlas mu napověděl, že tu není žádná šance, že by ho tam třeba doprovodil. "Mám vám vzít kabát?"

 

"To není nutné." Pořád v kabátu šel Will chodbou za vůní magie. Ta ještě zesílila, když se přiblížil ke dveřím obývacího pokoje, který byl pevně zavřený. Z mezery pod dveřmi unikaly pramínky kouře. Will se zhluboka nadechl nakyslého vzduchu a otevřel dveře.

 

Uvnitř to vypadalo zvláštně prázdně. Po chvíli si uvědomil, že to bylo proto, že vzal Magnus všechen těžký nábytek, dokonce i klavír, a odtlačil ho směrem ke stěnám. Ze stropu visely ozdobné svícny, ale jediné světlo v místnosti poskytovalo desítky tlustých černých svíček, které byly uspořádané do kruhu ve středu místnosti. Magnus stál vedle kruhu s otevřenou knihou v jeho rukách. Staromódní kravatu měl uvolněnou a černé vlasy mu kolem tváře divoce stály, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem.

 

Když k němu přišel Will, zvedl hlavu a usmál se. "Právě včas," vykřikl. "Vážně si myslím, že ho máme v tomhle kruhu. Wille, tohle je Thammuz, nižší démon z osmé dimenze. Thammuzi, tohle je Will, nižší Lovec stínů z - Walesu?"

 

"Vyškrábu ti oči," zasyčelo zvíře sedící ve středu hořícího kruhu. Byl to určitě démon. Neměl víc než tři metry, bleděmodrou kůži, tři hořící oči černé jako uhel a dlouhé krvavě rudé drápy na každé jeho osmiprsté ruce. "Servu ti kůži z ksichtu."

 

"Nebuď drzý, Thammuzi," řekl Magnus a přestože byl tón jeho hlasu klidný, kruh ze svíček najednou vzplanul a oheň šlehal vesele vzhůru, což srazilo démona s výkřikem dolů. "Will má otázky. Ty na ně odpovíš."

 

Will zavrtěl hlavou. "Já nevím, Magnusi," řekl. "Nevypadá jako on."

 

"Říkals, že je modrý. Tenhle je modrý."

 

"Jo, je modrý," uznal Will a přešel blíž k ohnivému kruhu. "Ale démon, kterého hledám - no, měl spíš takovou kobaltovou modř. Tenhle je víc ... brčálový."

 

"Co si to o mě řekl?" zařval vztekle démon. "Pojď trošku blíž Lovče stínů a nech mě hodovat na tvých játrech. Budu ti je rvát z těla, zatímco budeš křičet."

 

Will se otočil k Magnusovi. "Ani tak nezní. Má jiný hlas. A taky moc očí."

 

"Jsi si jistý-"

 

"Naprosto," řekl Will hlasem, který nepřipouštěl žádné pochyby. "Na tohle nikdy nedokážu zapomenout."

 

Magnus vzdychl a obrátil se zpátky k démonovi. "Thammuzi," řekl a četl nahlas z knížky. "Zapřísahám tě pomocí zvonu, knihy a svíčky a velkými jmény Samael, Abbadom a Maloch, řekni mi pravdu. Už jsi se někdy -kromě dneška- setkal s Lovcem stínů Willem Herondalem nebo s někým z jeho pokrevní linie?"

 

"Nevím," řekl démon podrážděně. "Všichni lidé mi přijdou podobní."

 

Magnus zvýšil hlas. Najednou zněl ostře a velitelsky. "Odpověz mi!"

 

"Fajn. Ne. Nikdy jsem ho neviděl. Na to bych si vzpomněl. Vypadá fakt chutně." Démon se ušklíbnul a vycenil zuby ostré jako břitva. "Nebyl jsem na tomhle světě asi sto let. Možná víc. Nějak mi splývá století a tisíciletí. Mimochodem, naposled, když jsem tu byl, všichni žili v hliněných chýších a jedli brouky. Takže pochybuju, že tenhle pobíhal někde okolo," -ukázal na Willa- "teda jestli nežije tenhle lidský druh dýl, než jsem si původně myslel."

 

Magnus obrátil oči v sloup. "Ty ses prostě rozhodl být naprosto neužitečný, co?"

 

Démon pokrčil rameny v podivně lidském gestu. "Nutil jsi mě k tomu říct pravdu. Tak jsem jí prostě řekl."

 

"Tak fajn, už jsi někdy slyšel o démonovi, kterého jsem popisoval?" vložil se do toho Will. V hlase měl nádech zoufalství. "Tmavě modrý s chraplavým hlasem podobným smirkovému papíru a s dlouhý, ostnatým ocasem."

 

Démon se na něj znuděně podíval. "Máš vůbec představu, kolik démonů existuje, Nephilime? Ne stovky, ale spíš stovky miliónů. Velké město démonů Pandemonia dělá z vašeho Londýna vesnici. Démoni všech tvarů, velikostí i barev. Někteří dokážou měnit vzhled podle přání."

 

"Ach, radši sklapni, když už nemůžeš říct nic užitečného," řekl Magnus a zabouchl knihu. Svíčky okamžitě zhasly a démon s vylekaným výkřikem zmizel. Zůstal po něm jen příšerně páchnoucí kouř.

 

Čaroděj se obrátil k Willovi. "Byl jsem si tak jistý, že mám tentokrát toho pravého."

 

"To není tvoje vina." Will se vrhl k jedné odstrčené pohovce u zdi. Cítil zároveň horko i chlad. Jeho nervy brněly zklamáním. Snažil se je dostat do normálu, ale bez valného úspěchu. Stáhl si neklidně rukavice a strčil si je do kapsy svého pořád zapnutého kabátu. "Zkoušíš to. Thammuz měl pravdu. Moc jsem ti toho jako nápovědu nedal."

 

"Předpokládám," zašeptal Magnus, "žeš mi řekl všechno, na co si pamatuješ. Otevřel jsi Pyxis a pustil démona. To tě proklelo. Chceš abych toho démona našel a zkusil zrušit tu kletbu. To je všechno, co mi k tomu můžeš říct?"

 

"Jo, to je všechno," řekl Will. "Bylo by pro mě dost zbytečné něco zatajovat, když vím o co mi jde. Pro tebe je to ale jako najít jehlu v - ne, tohle se nedá přirovnat ani ke kupce sena. Jehlu ve věži plné dalších jehel."

 

"Tak do té věže jehel ponoř ruce," řekl Magnus. "Je ale dost pravděpodobné, že se ošklivě zraníš. Jsi si jistý, že je to to, co chceš?"

 

"Jsem si jistý, že to co prožívám teď je horší," řekl Will a podíval se na zčernalé místo na podlaze, kde se krčil démon. Byl vyčerpaný. Runa energie, kterou si ráno před odjezdem na zasedání Rady nakreslil, byla už v poledne pryč. V hlavě mu pulzovalo. "Už s tím žiju pět let. Myšlenka na to žít s tím dál mě děsí víc, než myšlenka na smrt."

 

"Jsi Lovec stínů. Ty se smrti nebojíš."

 

"Samozřejmě, že jo," řekl Will. "Každý se bojí smrti. Můžeme se rodit z andělů, ale nevíme toho o životě po smrti o moc víc, než ty."

 

Magnus přišel až k němu a sedl si naproti. Jeho zeleno zlaté oči zářily v šeru jako kočičí. "Myslím, že je po smrti jen zapomnění."

 

"Ale to nevíš jistě. Jem je zase přesvědčen, že se všichni narodíme znovu. Že život je jako koloběh. Zemřeme, změníme se, znovu se narodíme v to, v co si zasloužíme. Na základě toho, jak jsme se na tomhle světě chovali." Will se podíval na své okousané nehty. "Já se nejspíš narodím znova jako slimák, který skončí brzy osolený na talíři."

 

"Převtělování," řekl Magnus. Jeho rty se zkroutily do úsměvu. "No, mysli na to takhle. Musel jsi něco udělat něco moc dobrého v minulém životě, aby ses narodil takhle. Jako Nephilim."

 

"Jo, jasně," řekl Will tónem bez života. "Jsem holt šťastlivec." Opřel si hlavu o sedačku. Byl vyčerpaný. "Myslíš, že budeš potřebovat víc ... přísad? Myslím, že Stará Molly z Cross Bones už se dělá špatně jenom z toho, že mě vidí."

 

"Mám i jiné zdroje," řekl Magnus. V jeho hlase byl znatelný soucit. "Ale nejdřív musím udělat další výzkum. Zjistit povahu toho prokletí-"

 

"Ne." Will se zvednul. "Nemůžu. Už jsem ti to řekl dřív, dost riskuju jenom tím, že jsem ti řekl o existenci té kletby. Jestli ti řeknu ještě víc-"

 

"Tak co? Nech mě hádat. Nevíš, ale jsi si jistý, že to nebude nic hezkého."

 

"Nenuť mě začít si myslet, že přijít za tebou byla chyba-"

 

"Má tohle něco společného s Tessou?"

 

V průběhu posledních pěti let se cvičil v tom nedat najevo žádné emoce. Překvapení, city, naději, radost. Byl si celkem jistý, že se jeho výraz nijak nezměnil. Slyšel ale napětí ve svém hlase, když řekl: "S Tessou?"

 

"Je to už pět let," řekl Magnus. "Ale nějak se ti podařilo celou tu dobu se s tím nikomu nesvěřit. Jaké zoufalství tě ke mně přivedlo, uprostřed noci, v dešti? Napadá mě jenom jedna věc. Celkem pěkná s velkýma šedivýma očima-"

 

Will vstal tak prudce, že málem překlopil sedačku. "Je v tom něco jiného," řekl a snažil si udržet svůj hlas klidný. "Jem umírá."

 

Magnus mě věnoval chladný, pevný pohled. "Ten umírá už roky," řekl. "Když z tebe sejmu to prokletí, nijak to nezlepší jeho stav."

 

Will se snažil uklidnit ruce, které se třásly. Zaťal je v pěsti. "Ty to nechápeš-"

 

"Vím, že jsi parabatai," řekl Magnus. "A vím, že pro tebe bude jeho smrt velká ztráta. Ale co nevím-"

 

"Co nevíš ani vědět nepotřebuješ." Will měl po celém těle husí kůži, i když bylo v místnosti teplo a on měl na sobě pořád kabát. "Klidně ti zaplatím víc, jestli se mě přestaneš ptát."

 

Magnus si položil nohy na křeslo. "Nic mě nedonutí přestat se tě ptát," řekl. "Ale vynasnažím se respektovat tvojí zdrženlivost."

 

Will úlevou uvolnil ruce. "A budeš mi pořád pomáhat."

 

"Budu ti pořád pomáhat." Magnus si dal ruce za hlavu a opřel se. Díval se na Willa přes polozavřená víčka. "I kdžy bych ti mohl pomoct líp, když bys mi řekl pravdu, udělám co budu moct. Přijdeš mi zvláštní, Wille Herondale."

 

Will pokrčil rameny. "To jako důvod stačí. Kdy máš v plánu zkusit to znovu?"

 

Magnus zívl. "Nejspíš tenhle víkend. V sobotu ti pošlu zprávu, jestli tu bude nějaký ... pokrok."

 

Pokrok. Kletba. Pravda. Jem. Umírání. Tessa. Tessa. Tessa. Tessa. Její jméno znělo Willovi v mysli jako úder zvonu. Napadlo ho, jestli ještě nějaké jiné slovo zní tak, že před tím nelze uniknout. Takhle by nemohlo být pojmenováno něco zlého, jako třeba Mildred. Nedokázal si představit, že by v noci ležel na posteli, díval se do stropu a do uší mu neviditelné hlasy šeptaly ´Mildred´. Ale Tessa-

 

"Děkuju," řekl stroze. Nějak rychle překročil od příšerné zimy k horku. V pokoji bylo dusno a ještě tam voněl spálený vosk ze svíček. "Pak se budu těšit na zprávy od tebe."

 

"Dobře," řekl Magnus a zavřel oči. Will nedokázal určit jestli usnul nebo jestli jenom čekal, až Will odejde. Tak jako tak to byl náznak, že čeká, až Will odejde. A Will to bez pocitu úlevy udělal.

 

...

 

Sophie byla na cestě do pokoje slečny Jessamine. Zamést pokoj a vyčistit krb. Pak ale uslyšela hlasy v sále. V její staré práci jí naučili, co to znamená ´dát prostor´. Otočit se dívat se do zdi, dokud její zaměstnavatelé neprojdou. Chovat se jako kdyby byla jenom ks nábytku. Něco neživého, co můžou ignorovat.

 

Byla šokovaná při příchodu do Institutu, že tady takhle věci prostě nechodí. Za prvé jí překvapilo, že je na tak velký dům tak málo sluhů. Neuvědomila si, že Lovci stínů dělali všechno co mohli, aby se tu pokusili vytvořit typické domácí prostředí, ale přitom měli všechno po ruce. Počínaje jejich krby, vlastními nákupy nebo speciálními místnostmi jako bylo cvičiště nebo zbrojírna. Byla šokovaná, jak se Agáta a Thomas chovali k jejich zaměstnavatelům. Nevěděla, že jejich rodiny sloužili Lovcům stínů už celé generace - ani to, že měli vlastní magii.

 

Ona sama pocházela z chudé rodiny. Říkali o ní, že je hloupá a často dostala facku, když poprvé začala pracovat jako služka. Nebyla totiž zvyklá na křehký nábytek nebo na skutečné stříbro nebo porcelán tak tenký, že přes něj viděla temný čaj. Všechno se ale naučila, a když bylo jasné, že z ní vyroste krásná žena, byla povýšena na služku do společnosti. Salónní služky měly hodně nejistou práci. Musela vypadat krásně, a proto s každým rokem po tom osmnáctém jí začal klesat plat.

 

Byla to taková úleva přijít do Institutu, kde nikomu nevadilo, že jí bylo už skoro dvacet. Kde po ní nechtěli, aby se dívala na stěny nebo nezáleželo na tom, jestli promluvila předtím, než k tomu byla vyzvána. Skoro si myslela, že jí její zmrzačená tvář od jejího posledního zaměstnavatele za to stála. Pořád se vyhýbala pohledu na sebe do zrcadla. Ta strašlivá hrůza z toho všeho už ale trochu vybledla. Jessamine zesměšňovala její jizvu, která jí znetvořovala tvář. Kromě Willa se ale zdálo, že si toho nikdo jiný nevšímal., Ten řekl občas něco nepříjemného, ale tak povrchním způsobem, jako kdyby si prostě myslel, že se to od něj očekává, ale přitom do toho nedával své srdce.

 

To bylo ale předtím, než se zamilovala do Jema.

 

Poznala jeho hlas, když teď scházel dolů do haly. Smál se a odpovídala mu slečna Tessa. Sophie pocítila podivný tlak na hrudi. Žárlivost. Opovrhala jí, ale nemohla se zastavit od toho, aby to tak prostě cítila. Slečna Tessa k ní byla vždycky laskavá. V jejích očích ale byla taková zranitelnost -jako kdyby potřebovala nějakého přítele- že bylo nemožné jí nemít rád. A přesto, jak se na ní pan Jem díval ... a Tessa si toho ani nevšímala.

 

Ne Sophie ty dva prostě nemohla potkat v hale. S Jemem, který se díval na Tessu tak, jak to dělal poslední dobou pořád. Přitiskla si smetáček a kbelík k hrudi a otevřela nejbližší dveře. Vešla dovnitř a přikrčila se. Pak za sebou zavřela. Byl to jeden z mnoha pokojů v Institutu. Nepoužívaná ložnice, která byla určená jako pokoj pro Lovce stínů, kteří tu byli na návštěvě. Jednou za čtrnáct dní se pokoje uklízeli, takže vždycky když přijela nějaká návštěva byly připravené pro použití. Tenhle byl celkem zaprášený. Prach tančil ve světle, přicházejícím z okna a Sophie bojovala s nutkáním začít kýchat, když přitiskla oko ke škvíře ve dveřích.

 

Měla pravdu. Byl to Jem a Tessa, kteří se přibližovali chodbou. Oba byli tím druhým dostatečně zaneprázdnění. Jem něco nesl -vypadlo to jako něco těžkého- a Tessa se smála něčemu, co řekl. Dívala se dolů, ne na něj. On se ale na ní díval pohledem, který používal když věděl, že se nikdo nedíval. Ve tváři měl výraz, který měl jenom když hrál na housle. Jako kdyby byl úplně vtáhnutý a uchvácený.

 

Zabolelo jí srdce. Byl tak krásný. Vždycky si to myslela. Většina lidí si to myslela o Willovi. I když byl nádherný, ona si myslela, že byl Jem tisíckrát krásnější. Měl éterický vzhled andělů na obrazech a i když věděla, že stříbrná barva jeho očí a vlasů byla působená lékem, který bral, nemohla si pomoc. Pořád byl pro ní krásný. A taky byl něžný, silný a laskavý. Myšlenka na jeho ruce v jejích vlasech, na to jak jí hladí po tváři, jí nutila cítit útěchu. Když ale pomyslela na to, jak se jí dotýká kdokoliv jiný, cítila se zranitelná a bylo jí zle. On měl ty nejopatrnější a nejkrásnější ruce ...

 

"Nemůžu uvěřit tomu, že přijedou zítra," řekla Tessa a podívala se na Jema. "Cítím, jako kdyby mě i Sophii házeli Benediktu Lightwoodovi, aby ho uklidnili. Jako když psovi hodíš kost. Nezáleží mu na tom, jestli budeme vytrénované, nebo ne. Chce jenom svoje syny v domě, aby mohl trápit Charlotte."

 

"to je pravda," uznal Jem. "Ale proč nevyužít toho tréninku, když už vám ho nabízí? To je důvod, proč se Charlotte snaží povzbudit Jessamine k účasti. Pokud jde o tebe, je to kvůli tvému talentu. I kdyby už Mortmain nebyl hrozba, budou tu další, které bude přitahovat tvoje moc. Možná je dobře, že se naučíš, jak se jim ubránit."

 

Tessa si rukou přejela po náhrdelníku s andělem, který měla na krku. Bylo to pro ní automatické gesto a sophie si myslela, že si to ani neuvědomovala.

 

"Vím, co na to řekne Jessie. Říká jenom jednu věc. Že bude potřebovat pomoc a odrážením jejím krásných nápadníků."

 

"Neměla by chtít radši pomoct s odrážením těch ne moc hezkých?"

 

"Ne, když to není civil." Tessa se zašklebila. "Radši by měla ošklivého civila než krásného Lovce stínů."

 

"Tak to teda nemám šanci, co?" řekl Jem s předstíraným zklamáním a Tessa se znovu usmála.

 

"Je to škoda," řekla. "Někdo tak hezký jako Jessamine by si mohla vybírat, ale ona se prostě rozhodla, že Lovci stínů-"

 

"Jsi mnohem hezčí," řekl Jem.

 

Tessa se na něj překvapeně podívala a tváře se jí zbarvily do červena. Sophie znovu v hrudi ucítila bodnutí závisti, i přesto že s Jemem souhlasila. Jessamine byla krásná takovou všední krásou. Něco jako Venuše, jestli teda někdy někdo takový existoval. Její kyselý výraz ale dost často kazil její kouzlo.

 

Tessa měla spíš takovou teplou krásu se svými bohatými, tmavými kudrnatými vlasy a mořsky šedýma očima, ke kterým jste přirůstali tím víc, čím déle jste jí znali. V její tváři byla vidět inteligence a humor, který Jessamine neměla, nebo ho alespoň neukazovala.

 

Jem se zastavil před dveřmi slečny Jessamine a zaklepal. Když se neozvala žádná odpověď, jen pokrčil rameny, sklonil a dal krabici na rohožku před jejími dveřmi.

 

"Nikdy je nenosí." Tessa stáhla tvář.

 

Jem se napřímil. "Já bych jí do nich taky nikdy necpal. Jen jí je maximálně donesu."

 

Vydal se chodbou zpátky a Tessa se k němu přidala. "Nevím, jak Charlotte může mluvit s bratrem Enochem tak často. Nahání mi hrůzu," řekla.

 

"No, nevím. Radši na Mlčenlivé bratry myslím jako na normální lidi. Třeba, že když jsou sami doma, chovají se jako my. Vtipkují spolu, dělají si zapékaný sýr-"

 

"Doufám, že hrajou šarády," přerušila ho suše Tessa. "Mají na to přirozený talent."

 

Jem se rozesmál a pak jí zmizeli za rohem z dohledu. Sophie se zhorutila na dveře. Nemysela si, že by takhle dokázala rozesmát Jema. Nemyslela si, že by to zvládnul kdokoliv, kromě Willa. Museli jste někoho znát až moc dobře na to, abyste ho donutili takhle se smát. Milovala ho už tak dlouho, napadlo jí. Jak to, že ho takhle neznala?

 

S rezignovaným povzdechem se připravila k odchodu ze svého úkrytu. Najednou se ale dveře slečny Jessamine otevřely a v nich se objevila ona. Sophie se skrčila do šera. Slečna Jessamine na sobě měla dlouhý plášť, který sametem skrýval většinu z jejího těla. Sahal jí od krku až k nohám. Vlasy měla na hlavě sepnuté do drdolu. V jedné ruce měla pánský klobouk. Sophie ztuhla překvapením, když se Jessamine sehnula dolů a uviděla bednu u jejích nohou. Pak se na ní ušklíbla. Rychle jí kopla směrem do místnosti, Sophie se jí podívala na nohy. Zdálo se, že na sobě měla pánské boty. Pak za sebou tiše zavřela dveře. Rozhlédla se po chodbě, dala si klobouk na hlavu, bradu si schovala do pláště a tmavými chodbami se vydala pryč, takže za ní zůstala Sophie zmateně zírat.