Nad majestátním stropem sálu

se vysoko zvedala klenba

a andělé stoupající a opět klesající se setkávali

s tímhle dárkem.

-Alfred, Lord Tennyson, "Palác umění"

 

"Ach, páni. Vážně to vypadá přesně tak, jak jsem si myslela," řekla Tessa a otočila se s úsměvem na kluka, který stál vedle ní. Právě jí pomáhal přes louži. Jeho ruka pořád cudně spočívala na její ruce, těsně nad loktem. James Carstairs jí vrátil úsměv. V jeho tmavém obleku vypadal elegantně. Jeho stříbrné vlasy byly bičované větrem. Druhou rukou svíral nefritovou hůl. A jestli bylo někomu z davu lidí, co procházeli kolem nich divné, že má někdo tak mladý hůl, nebo jim přišel zvláštní jeho šedavý odstín nebo rysy obličeje, nezastavili se, aby si ho mohli lépe prohlédnout.

"Tak to budu brát jako požehnání," řekl Jem. "Už jsem se začínal bát, že všechno, s čím se setkáš v Londýně, pro tebe bude zklamání."

Zklamání. Tessin bratr, Nate, jí kdysi slíbil, že jí Londýn nabídne všechno - nový začátek, nádherné místo pro žití, město vysokých budov a krásných parků. To, co tady Tessa ale našla byla hrůza, zrada a nebezpečí. Nic z toho, co si zpočátku představovala. A přesto ...

"Ne, všechno jako zklamání neberu." Usmála se na něj.

"Jsem rád, že to slyším." Jeho tón byl vážný, ne škádlivý. Odvrátila se od něj a podívala se na velké budovy, které se objevily před nimi. Westminsterské opatství s jeho velkými gotickými věžemi, které se skoro dotýkaly nebe. Slunce se snažilo probojovat se z pod mraku, který se vznášel na obloze a na opatství dopadalo jenom slabé sluneční světlo.

"Je to vážně tady?" zeptala se, když ji Jem popohnal dopředu směrem ke vchodu do opatství. "Vypadá to tak ..."

"Lidsky?"

"Chtěla jsem říct spíš přeplněně." Opatství bylo ten den otevřeno pro turisty a skupiny postupně vcházely a zase vycházely obrovskými dveřmi. Většina jich držela v rukách průvodce. Skupinka amerických turistek -ve středním věku, v naprosto nemódním oblečení, mumlající si s přízvukem, který Tessu nutil zastesknout si po domově- je právě míjely a šly nahoru po schodech. Spěchaly za průvodcem, který nabízel prohlídku opatství. Jem a Tessa se zařadily za ně.

Uvnitř opatství byl cítit studený kámen a kov. Tessa vzhlédla a rozhlédla se. Obdivovala rozlehlost tohohle místa. Proti němu vypadal Institut jako vesnický kostel.

"Všimněte si trojlodního rozdělení," hučel průvodce. Snažil se vysvětlit, že malé kaple lemovaly východní a západní uličky kláštera. Bylo tam ticho, protože se tam nekonaly žádné bohoslužby. Tessa se nechala Jemem vést směrem k východní straně kostela. Uvědomila si, že šlapali po kamenech, na kterých byla vyřezaná data a jména. Znala ty slavné krále, královny, vojáky a básníky, kteří byli pohřbení ve Westminsterském opatství, ale neočekávala, že na nich bude stát.

V jihovýchodním rohu kostela s Jemem konečně zpomalili. Z oken nad jejich hlavami dovnitř přes růžová okna pronikalo jenom mdlé světlo.

"Vím, že spěcháme na zasedání rady," řekl Jem, "ale chtěl jsem, abys to viděla." Ukázal na prostor kolem nich. "Roh básníků."

Tessa už četla o tomhle místě, samozřejmě, tady byli pochovaní velcí spisovatelé Anglie. Byl tam šedý kámen, který označoval hrobku Chaucera a další a další známá jména: "Edmund Spenser, ach a Samuel Johnson," vydechla, "a Coleridge, Robert Burns a Shakespeare-"

"On tu ale není pohřbený," řekl Jem rychle. "Je to jenom jeho památník. Jako ten Miltonův."

"Já vím, ale-" Podívala se na něj a cítila, jak rudne. "Nedokážu to vysvětlit. Je to, jako kdybych byla mezi přáteli, když stojím mezi těmihle jmény. Hloupé, já vím ..."

"Ne. To vůbec není hloupé."

Usmála se na něj. "Jak jsi věděl, co chci vidět?"

"Jak bych to mohl nevědět?" řekl. "Když si na tebe vzpomenu, když zrovna nejsi někde kolem mě, vždycky tě vidím v myšlenkách s knížkou v ruce."

Když to řekl, odvrátil se od ní, ale ne dřív, než si stačila všimnout, jeho rudých lícních kostí. Byl tak bledý, že nedokázal skrýt ani to nejmenší začervenání, pomyslela si a byla překvapená, jak moc se jí ta myšlenka líbila.

Jema si za posledních čtrnáct dní vážně oblíbila, zatímco se jí Will schválně vyhýbal. Charlotte a Henry byli neustále zpovídáni Radou a Clavy, zatímco se ještě museli starat o chod Institutu - dokonce i Jessamine byla pořád zaneprázdněná. Ale Jem tu byl vždycky pro ní. Zdálo se, že vzal svojí roli, jako jejího průvodce Londýnem dost vážně. Byli v Hyde Parku a v Kew Gardens, v Národní galerii a v Britském muzeu, na Londýnském Toweru a u Brány zrádců.

Byli v St Jamesově Parku, kde se dívali, jak dojí krávy a pak na tržišti v Covent Garden, kde pozorovali prodejce se zeleninou a ovocem. Dívali se na lodě, které pluly na slunečné Temži z Nábřeží a jedli nějaké doorstops, což znělo dost hrozně, ale nakonec to bylo jenom máslo, cukr a chleba. A jak dny ubíhaly, Tessa cítila, jak se pomalu rozpouští její tiché, nešťastné naříkání nad Natem a Willem a nad ztrátou jejího starého života. Bylo to, jako když pomalu klíčí květ, který se musí prodrat skrz zmrzlou půdu. Dokonce se přistihla, jak se směje. A za to všechno mohla poděkovat jenom Jemovi.

"Jsi dobrý kamarád," vyhrkla.

A když k jejímu překvapení nic neřekl, dodala: "Teda aspoň si myslím, že jsme dobří kamarádi. Myslíš si to taky, ne Jeme?"

Otočil se k ní, ale předtím, než jí mohl odpovědět, se ozval ze stínů pohřební hlas: "Smrtelnost, prozření a strach! Jak se tady těla mění: zamyslete se nad tím, kolik královských kostí odpočívá v těchhle hromadách kamení."

Z prostoru mezi památníky vystoupil temný stín. Když Tessa překvapeně zamrkala, Jem mu rezignovaně pobaveným hlasem odpověděl: "Wille. Takže ses po tom všem rozhodl pocítit nás svou přítomností?"

"Nikdy jsem neřekl, že nepřijdu." Will přešel k nim. Světlo z růžových oken na něj dopadlo a osvětlilo jeho tvář. Dokonce ani teď se na něj Tessa nedokázala podívat bez stažené hrudi a bolestivého bodnutí v místě, kde měla srdce. Černé vlasy, modré oči, krásné lícní kosti, husté tmavé řasy, plná ústa - byl by hezký, i kdyby nebyl tak vysoký a svalnatý. Už jezdila dlaněmi po jeho pažích. Věděla, jaké jsou na dotek - tvrdé, protkané svaly. Jeho ruce, když jí chytil na zátylku, byly štíhlé a pružné, ale zároveň i drsné a plné mozolů ...

Násilím odtrhla svojí mysl od vzpomínek. Vzpomínky pro ní nebyly moc dobré. Ne, když už znala pravdu.

Will byl sice nádherný, ale nebyl její. Nebyl ničí. Něco v něm bylo zlomené a kvůli tomu kolem sebe rozléval slepou krutost. Potřeboval ubližovat a odhánět.

"Jdeš pozdě na zasedání Rady," řekl Jem. Myslel to dobře. Zdálo se, že to byl jediný člověk, kterého se Willovo popichování nijak nedotýkalo.

"Měl jsem něco na starost," řekl Will. Když ho Tessa uviděla zblízka, všimla si, že vypadal unaveně. Jeho oči byly červeně olemované a stíny pod nimi byly skoro fialové. Oblečení měl pomačkané, jako kdyby v něm spal a potřeboval ostříhat.

Ale do toho ti nic není, napomenula se přísně a odtrhla pohled od temných vln, které se mu točily kolem uší na zadní straně krku. Nezáleží na tom, co si myslíš o tom, jak vypadá nebo o tom, jak tráví svůj volný čas. Dal ti to jasně najevo. "A ani vy nejste zrovna moc přesní."

"Chtěl jsem jenom Tesse ukázat Roh básníků," řekl Jem. "Myslel jsem, že by se jí tu mohlo líbit." Mluvil tak jasně a jednoduše, že nikdo nemohl pochybovat a ani ho nemohlo napadnout, že by něco z toho, co řekl, nebyla pravda. Tváří v tvář jeho jednoduché touze potěšit, se zdálo, že ani Will nedokáže vymyslet něco nepříjemného, co by na to odvětil. Jen pokrčil rameny a rychlým tempem se vydal přes opatství směrem k východnímu klášteru.

Uprostřed klášterních dní byla zahrada. Lidé chodili kolem ní a šeptali, jako kdyby byli pořád v kostele. Nikdo z nich si nevšiml Tessy a jejích společníků, když procházeli dvojitými dubovými dveřmi zasazenými do jedné ze stěn.

Will se rozhlédl a pak vyndal z kapsy stélu a špičkou přejel přes dveře. Dveře se krátce rozsvítily modrým světlem a otevřely se. Will vstoupil dovnitř a Jem a Tessa šli těsně za ním. Dveře byly těžké. Zavřely se za Tessou s bouchnutím a skoro se jí do nich přibouchla sukně. Přitáhla si jí jen tak tak a rychle uskočila zpátky. Otočila se kolem dokola. Všude vládla temnota.

"Jeme?"

Vzplálo světlo. Byl to Will, který držel jeho čarodějný kámen. Byli ve velké kamenné místnosti s klenutými stropy. Podlaha vypadala, jako kdyby byla z cihel. Na druhé straně místnosti byl oltář. "Jsme v komoře Pyx," řekl. "Používá se jako pokladnice. Podél zdí jsou skříňky zlata a stříbra."

"Poklad Lovců stínů?" Tessa byla naprosto zmatená.

"Ne, poklad Britského království - proto ty silné stěny a dveře," řekl Jem. "Ale Lovci stínů k němu měli vždycky přístup." Usmál se, když uviděl její výraz. "Království už roky odvádí Nephilimům určité poplatky za to, že v tajnosti drží království v bezpečí před démony."

"Ale v Americe ne," řekla Tessa zapáleně. "My nemáme království-"

"Ale máte odvětví vlády, které má smlouvu s Nephilimi, neměj strach," řekl Will, zatímco přecházel k oltáři. "Dřív to mělo v rukách Ministerstvo války, ale teď se tím zabývá Ministerstvo spravedlnosti-"

Odsunul se zasténáním oltář na stranu a odhalil tak temnou, prázdnou díru za ním. Tessa viděla mezi stíny slabé záblesky světla. Will se přikrčil a vlezl do díry, čímž jeho čarodějné světlo osvětlilo temnotu.

Když ho Tessa následovala, ocitla se v dlouhé klesající kamenné chodbě. Všechno, stěny, podlahy i strop, bylo z kamene, díky čemuž to vypadalo spíš jako tunel, který byl vytesaný přímo do skály, ačkoliv všechno bylo na dotek hladké, místo drsného.

Každých pár metrů čarodějné světlo ozářilo svícny ve tvaru lidské ruky, které byly připevněné ke zdi a které držely pochodeň.

Oltář za nimi zase zapadnul na své místo a oni vyrazili. Čím dál šli, tím víc se chodba strmě svažovala dolů. Pochodně hořely modro zeleným plamenem a osvětloval tak řezbářské práce ve skále - pořád se opakoval jeden a ten samý motiv. Anděl vznášející se nad jezerem, zaplaveným ohněm, který v jedné ruce drží meč a v té druhé pohár.

Na konci chodby se ocitli před velkými stříbrnými dveřmi. Každé dveře byly ozdobené rytinou, kterou už Tessa viděla dřív - čtyřmi vzájemně se proplétajícími C. Jem na ně ukázal. "Mají znázorňovat Clavy a Radu, a Smlouvu a Konzula," řekl, než se ho stačila zeptat.

"Konzul. To je - ředitel Clavů? Něco jako král?"

"Jo, ale nemá v genech tolik incestu, na kolik jsi u králů zvyklá," řekl Will. "Je volen stejně jako prezident nebo předseda vlády."

"A Rada?"

"Tu uvidíš brzy."

Will zatlačil do dveří a ty se otevřely.

Tesse spadla čelist. Rychle ústa ale zase zavřela, ale ne dřív, než pochytila pobavený pohled od Jema, který stál po její pravici.

Místnost před nimi byla jedna z největších, jaké kdy viděla. Byl to obrovský klenutý prostor, na jehož stropě byly namalovány hvězdy a souhvězdí. Velký lustr byl ve tvaru anděla, který držel na samém vrcholu planoucí pochodně. Zbytek místnosti připomínal amfiteátr s dlouhými lavicemi, opisujícími kruh.

Will, Jem a Tessa stáli na vrcholu schodů, které vedly dolů k lavicím nyní zaplněným ze tří čtvrtin. Úplně dole byla vyvýšená platforma, na které stálo několik nepříjemně vypadajících dřevěných židlí s vysokým opěradlem.

V jedné z nich seděla Charlotte. Vedle ní byl Henry, který měl vytřeštěné oči a vypadal nervózně. Charlotte seděla klidně s rukama v klíně. Jen někdo, kdo jí dobře znal, mohl vidět napětí v ramenou a v koutku jejích úst.

Před nimi se táhnul řečnický pult -jenom trochu širší a delší, než bylo obvyklé- u kterého stál muž s dlouhými plavými vlasy a hustými vousy. Měl široká ramena a byl oblečený v dlouhém černém hábitu, který měl natažený přes oblečení. Vypadal jako soudce. Na rukávech měl vyšité runy. Vedle něj byla malá židle. V té byl starší muž, který měl hnědé vlasy promelírované šedivými prameny. Na hladce oholené tváři mu ale hrál přísný výraz. Jeho oblečení bylo tmavě modré, a když pohnul rukou, na prstech se mu zatřpytily drahokamy.

Tessa ho poznala: ledově chladný hlas a mrazivý pohled v očích vyšetřovatele Whitelawa, který jménem Clavů vedl výslech.

"Pan Herondale," řekl blonďatý muž. Podíval se na Willa a jeho rty se protáhly do úsměvu. "Jak milé, že jste se k nám taky připojil. A pan Carstairs. A vaše společnice musí být-"

"Slečna Grayová," řekla Tessa dřív, než mohl dokončit svou myšlenku. "Slečna Theresa Grayová z New Yorku."

Po místnosti se rozlehl šepot. Připomínalo to zvuk ustupujících vln. Cítila, jak se Will vedle ní napjal a Jim zalapal po dechu, zatímco mluvila. Přerušila Konzula, slyšela někoho říkat. Tak tohle byl teda Konzul Wayland, šéf Clavů.

Rozhlédla se po místnosti a uviděla pár známých tváří - Benedicta Lightwooda s jeho ostrými, tvrdými rysy a typickou upjatostí; a jeho syna Gabriela Lightwooda, který vypadal stejně chladně jako jeho otec. Temné oči Lilian Highsmithové. Přátelsky působícího George Penhallowa a dokonce i Charlottinu hrůzu nahánějící tetičku Callidu, která měla vlasy sčesané do hustých šedých vln. Bylo tam velké množství dalších tváří, které neznala. Bylo to jako dívat se do obrázkové knížky, v které můžete najít všechny národy světa. Byl tam blond chlap, co vypadal jako Vikingský Lovec stínů. Další muž měl tmavší pleť než kalif na jejím obrázku z pohádky Tisíc a jedna noc a Indiánka v nádherném sárí, které zdobily stříbrné runy. Seděla vedle ženy, která měla otočenou hlavu a dívala se přímo na ně. Měla na sobě elegantní hedvábné šaty a její tvář byla podobná té Jemově. Stejné krásné rysy, stejný tvar očí a lícních kosti, ale na rozdíl o Jema, který měl vlasy i oči stříbrné, ona je měla tmavé.

"Pak tedy vítejte, slečno Grayová z New Yorku," řekl Konzul a znělo to hodně pobaveně. "Vážíme si, že jste se k nám dnes přidala. Rozumím tomu, že už jste odpověděla na pár otázek londýnské Enklávě. Doufal jsem ale, že byste byla ochotná odpovědět ještě na pár dalších."

I přes vzdálenost, která je dělila, se Tessa setkala pohledem s tím Charlottiným. Měla bych?

Charlotte pochopila a sotva znatelně na ní kývla. Prosím.

Tessa napřímila ramena. "Pokud je to vaše přání."

"Pak si tedy sedněte na lavičku Rady," řekl Konsul a Tessa si uvědomila, že tím musel mít na mysli dlouhou, úzkou, dřevěnou lavici, která byla pod řečnickým pultem. "A vaši přátelé gentlemani, vás můžou doprovodit," dodal.

Will si něco pro sebe zamumlal, ale bylo to tak tiché, že ho Tessa nemohla slyšet. Tessa se vydala po schodech dolů k lavici před pultem s Willem po její levici a s Jemem po její pravici.

Nejistě se za ní postavila. Takhle blízko mohla vidět, že měl Konsul přátelské modré oči, na rozdíl od očí Vyšetřovatele, které měly barvu bezútěšné, bouřlivé šedé, která připomínala deštivé moře.

"Vyšetřovateli Whitelawe," řekl Konzul šedookému muži, "Meč smrti, kdybyste byl tak laskav."

Vyšetřovatel se postavil a ze svého hábitu vytáhl velký meč. Tessa ho poznala okamžitě. Bylo to dlouhé stříbrné ostří, jehož rukojeť byla vytesaná do tvaru rozevřených křídel.

To byl meč z Kodexu, který vzal anděl Raziel z jezera a dal ho úplně prvnímu Lovci stínů, Jonathanovi.

"Maellartach," řekla, čímž pojmenovala Meč.

Konzul si vzal Meč. Znovu vypadal pobaveně. "Studovala jste," řekl. "Kdo z vás jí učil? Williame? Jamesi?"

"Tessa to zvládla na vlastní pěst, pane." Willův hlas byl jemný a veselý, v rozporu s příšernou atmosférou v místnosti. "Je zvědavá."

"O to větší důvod, proč by tu neměla být." Tessa se ani nemusela otáčet. Znala ten hlas. Benedikt Lightwood. "Tohle je místo Rady. Nevodíme sem Podsvěťany." Jeho hlas zněl napjatě. "Meč smrti ji nemůže donutit mluvit pravdu. Není Lovec stínů. Tak k čemu tohle je? K čemu je ona? Tady?"

"Trpělivost, Benedikte." Konzul Wayland lehce chytil Meč. Jako kdyby nic nevážil.

Podíval se na Tessu ještě zkoumavěji. Jako kdyby četl v její tváři a viděl strach v jejích očích. "Neublížíme ti, malá čarodějko," řekl. "Dohody to zakazují."

"Neměl byste mi říkat čarodějko," řekla Tessa. "Nemám žádnou čarodějnickou značku."

Bylo to zvláštní, muset to říkat znova, ale když se jí vyptávali předtím, vždycky to byli členové Clavů, ne sám Konzul. Byl to vysoký muž s širokými rameny, z kterého přímo čišel pocit moci a autority. Stejný pocit moci a autority, který Benedikt Lightwood tak nesnášel, a o který se Charlotte tolik snažila.

"Tak co jsi?" zeptal se.

"Neví to." Tón Vyšetřovatele zněl vyčerpaně. "Ani ona, ani Mlčenliví bratři."

"Pak by si asi měla sednout," řekl Konzul. "Podrobíme jí výslechu, ale její svědectví se bude brát jen napůl jako od Lovce stínů." Obrátil se k Branwellům. "Henry, pro teď tě osvobozuji od výslechu. Charlotte, prosím zůstaň."

Tessa potlačila svojí nechuť a šla si sednout na první lavici k Henrymu, který vypadal dost přetaženě. Jeho ryšavé vlasy mu divoce trčely do všech stran.

Byla tam i Jessamine. Měla světle hnědé šaty a vypadala znuděně a otráveně. Tessa si sedla vedle ní s Willem a Jemem na druhé straně. Jem seděl přímo vedle ní. Sedadla byla tak malá, že cítila teplo jeho ramene, které se opíralo o to její.

Nejdřív Rada postupovala jako při každém jiném setkání. Charlotte byla vyzvaná, aby vyprávěla o noci, kdy Enkláva napadla pevnost upíra de Quinceyho a jak zabili jeho a jeho následovníky, kteří tam byli, zatímco Tessin bratr Nate zradil jejich důvěru a dovolil Magisterovi -Axelu Mortmainovi- aby vstoupil do Institutu, kde zavraždil dva sloužící a skoro unesl Tessu.

Když byla zavolaná Tessa, řekla to samé, co už vypověděla předtím. Že nevěděla, kde Nate byl, že ho nepodezírala, a že nevěděla nic o své síle, dokud jí to neukázal Temné sestry. A taky, že si vždycky myslela, že byli její rodiče lidé.

"Richard a Elizabeth Grayovi byli důkladně prošetřeni," řekl Vyšetřovatel. "Neexistují žádné důkazy o tom, že by nebyli lidé. Ten kluk, její bratr - člověk byl. Mohlo se stát, že jak Mortmain naznačil, otec téhle dívky byl démon. Ale pokud je to pravda, pak vyvstává otázka, kde je její čarodějnická značka."

"Zajímavé, všechno na tobě, včetně tvojí moci," řekl Konzul při pohledu na Tessu. Jeho oči byly klidné a bledě modré. "Nemáš tušení, kde jsou limity tvé síly? Co dokážeš? Už jsi jí zkoušela na nějaké Mortmainově věci? Jestli se můžeš dostat k jeho vzpomínkám nebo myšlenkám?"

"Ano. Už jsem se o to snažila. S tlačítkem, které po něm zůstalo. Mělo to fungovat."

"Ale?"

Zavrtěla hlavou. "Nešlo to. Neobjevila se žádná jiskra, žádný - žádný život. Nic, skrz co bych se s ním mohla spojit."

"Jak příhodné," zamumlal Benedikt tak tiše, že ho skoro nešlo slyšet. Ale Tessa ho slyšela a zčervenala.

Pak jí Konzul řekl, že se může vrátit zpátky na místo. Zahlédla tvář Benedikta Lightwooda. Rty měl stáhnuté do tenké linky: vypadal zuřivě. Přemýšlela, co mohla říct, že ho to tak rozzuřilo.

"A nikdo Mortmaina neviděl od té doby, co s ním slečna Grayová ... měla spor ve Svatyni," pokračoval Konzul, když si Tessa sedla.

Vyšetřovatel obrátil nějaké papíry, které byly položené na pultu. "Jeho domy byly prohledány. Zjistili jsme, že všechny jeho věci někdo přemístil. Jeho sklady na tom byly stejně. Dokonce i naši přátelé u Scotlandy Yardu po něm pátrali. Ten muž zmizel. I náš mladý přítel William Herondale to potvrdil."

Will se na něj zářivě usmál, jako kdyby mu složil poklonu. Tessa si ale všimla skryté zloby pod jeho úsměvem. Připomínalo jí to lesknoucí se ostří břitvy.

"Já navrhuju," řekl Konzul, "že Charlotte a Henry Branwellovi budou odsouzeni a následující tři měsíce budou muset všechny jejich akce hlásit Clavům a čekat na jejich schválení, než-"

"Můj Konzule." Pevný, jasný hlas promluvil z davu. Všechny hlavy se otočily a zírali: Tessa měla takový pocit, že tohle -přerušit Konzula v jeho proslovu- se nestává moc často. "Pokud bych mohl promluvit."

Konzul zvednul obočí. "Benedikt Lightwood," řekl. "Měl jsi svou šanci už dřív. Během svědectví."

"Já ale neměl žádné připomínky k těm svědectvím," řekl Benedikt Lightwood. Jeho ostrý profil vypadal v čarodějném světle ještě ostřeji. "Je to to, co jste právě řekl, s čím nesouhlasím."

Konzul se naklonil přes pult. Byl to velký muž se silným krkem a širokým hrudníkem. Měl obrovské ruce a nejspíš by mu stačila jenom jedna k tomu, aby vzal Benedikta pod krkem. A Tessa si přála, aby to udělal. Z toho, co mohla vidět, neměla Benedikta Lightwooda ráda. "A s čím přesně?"

"Myslím, že jste nechal vaše dlouholeté přátelství s Fairchildovými, aby vás zaslepilo. Nevidíte Charlottiny nedostatky v čele Instituce," řekl Benedikt. V místnosti zalapalo několik lidí po dechu. "Tyto hrubé chyby, které se staly v noci pátého července znemožnilo Clavy. Navíc jsme kvůli tomu ztratili Pyxis. Také jsme si zhoršili vztahy s londýnskými Podsvěťany kvůli tomu, že jsme bezdůvodně zaútočili na de Quinceyho."

"Už tu bylo pár stížností podaným prostřednictvím Reparací," zabručel Konzul. "Ale to vyřešíme podle Zákona. Reparace nejsou tvoje starost, Benedikte-"

"A," pokračoval Benedikt hlasitěji, "nejhorší ze všeho je, že nechali nebezpečného zločince s plány na poškození a zničení Lovců stínů utéct, a my teď nemáme ani nejmenší tušení, kde teď je. Stejně tak zodpovědnost za jeho nalezení padá na ramena těm, kteří ho nechali se ztratit."

Jeho hlas ještě zesílil. Najednou v celé místnosti vypuklo pozdvižení. Charlotte vypadala zděšeně, Henry zmateně a Will byl vzteky bez sebe. Konzul, jehož oči nebezpečně potemněly, když Benedikt zmínil Fairchildy -což asi musela být rodina Charlotte, uvědomila si Tessa- mlčel, když povyk konečně utichl. Pak řekl: "Tvůj odpor k vůdci tvé Enklávy ti neslouží zrovna ke cti, Benedikte."

"Omlouvám se, Konzule. Nesouhlasím s tím, aby Institut vedla i nadále Charlotte Branwellová -protože všichni víme, že Henry Branwell jí v tom moc nepomáhá - pro dobro Clavů. Nevěřím, že by žena zvládla vést Institut. Žena nedokáže myslet logicky a neumí být zdrženlivá. Jedná podle svého srdce. Nepochybuju o tom, že je Charlotte dobrá a čestná žena, ale vždyť ona se nechala ošálit i takovým chatrným špionem, jako byl Nathaniel Gray-"

"Já se nechal napálit." Will vyskočil na nohy a otočil se. Oči mu plály vztekem. "Všichni jsme se nechali. Proč teda do svých pomluv nezahrnete i mě, Jema a Henryho, pane Lightwoode?"

"Ty a Jem jste ještě děti," odsekl mu Benedikt. "A Henry nikdy nezvedne hlavu od svého pracovního stolu."

Will začal přelézat opěradlo lavičky. Jem ho rychle zatáhl vší silou zpátky a něco k němu tiše zasyčel. Jessamine spráskla ruce. Její hnědé oči zářily.

"Konečně se děje něco vzrušujícího," vykřikla.

Tessa se na ní podívala s odporem. "Slyšelas vůbec něco z tohohle všeho? On urazil Charlotte!" zašeptala, ale Jessamine jí gestem ruky umlčela.

"A kdo by podle tebe měl Institut řídit místo ní?" zeptal se Konzul Benedikta. Z jeho hlasu odkapával sarkasmus. "Ty?"

Benedikt doširoka rozevřel ruce. "Když to říkáte, Konzule ..."

Než mohl dokončit myšlenku, zvedly se další tři postavy. Tessa v nich poznala členy londýnské Enklávy. Jména těch dvou neznala, ale ta třetí se jmenovala Lilian Highsmithová.

Benedikt se usmál. Všichni se na něj dívali. Vedle něj seděl jeho nejmladší syn Gabriel, který pozoroval svého otce nečitelnýma zelenýma očima. Jeho štíhlé prsty svíraly opěradlo před ním.

"Tihle tři podpořili můj návrh," řekl Benedikt. "To je přesně to, co požaduje Zákon k tomu, abych mohl formálně napadnout Charlotte Branwellovou v její pozici vedoucího Enklávy v Londýně."

Charlotte tiše zalapala po dechu, ale zůstala nehybně sedět na židli. Odmítala se na něj otočit. Jem pořád držel Willa za zápěstí. A Jessamine dál vypadala, jako kdyby se dívala na nějaké vzrušující představení.

"Ne," řekl Konzul.

"Nemůžete mi bránit v napadnutí-"

"Benedikte, už jsi zpochybnil moje rozhodnutí jmenování Charlotte ve chvíli, kdy jsem se tak rozhodl. Všichni jste ale chtěli Institut. A teď, když Enkláva potřebuje držet pohromadě víc, než kdy jindy, přivedeš si svoje přívržence, abys mohl vyvolat spor na zasedání Rady."

"Změna není vždycky provedena mírovou cestou, ale to neznamená, že není prospěšná. Moje napadení pozice Charlotte pořád platí." Benedikt sepjal ruce.

Konzul bubnoval prsty o pult. Vedle něj stál Vyšetřovatel. Jeho oči byly ledově chladné. Nakonec Konzul řekl: "Máš pravdu, Benedikte, že odpovědnost za nalezení Mortmaina by měla být na bedrech těch, kteří, jak ty tvrdíš, ho ztratili. Domnívám se, že budeš tedy souhlasit, že je teď Mortmain naší hlavní prioritou?"

Benedikt krátce přikývl.

"Pak zní můj návrh takhle: Nech Charlotte a Henryho Branwellovi, aby se postarali o vyšetření pobytu Mortmaina. Jestli do dvou týdnů nenajdu alespoň silné důkazy ukazující na místo, kde se skrývá, pak se začneme zabývat tvým zpochybením její pozice."