kapitola 20

HROZNÉ PŘEKVAPENÍ

Každý vraždí to, co má rád

Všichni by to měli slyšet

Leč zde zabíjí hořký pohled

Tam vraždí sladká řeč,

Zbabělec vraždí polibkem,

Stateční zabíjí mečem!

-Oscar Wilde, "Balada o žaláři v Readingu"

-

Runy, které označovaly smutek, byly pro Temné lovce červené. Barva smrti byla bílá. Tessa to nevěděla - nepřečetla si to v Kodexu. Proto byla překvapená, když viděla Temné lovce chodit po Společenství oblečené v bílé barvě, jako kdyby byli na nějaké svatební párty. Dívala se na ně se Sophií z okna knihovny. Několik členů Enklávy bylo zavražděno, když zabíjelo zbylé upíry v de Quinceyho domě. Tento pohřeb byl udělaný pro ně, ale také pro Thomase a Agátu. Charlotte jí vysvětlila, že Nephilimové pohřbívají většinou jen Nephilimy. Vyjímkou jsou pouze ti, kteří zemřeli ve službě Claveům.

Sophii i Tesse tam bylo zakázáno jít. Ceremonie sama o sobě pro ně byla nepřístupná. Sophie řekla Tesse, že je to tak lepší, protože nechtěla vidět Thomase hořet. Nechtěla vidět, ani jak bude jeho popel rozptýlen v Silent City. "Raději bych si ho zapamatovala takového, jaký byl," řekla, "a Agátu taky."

Enklávu už opustila hlavní stráž. Dobrovolně tam zůstalo jen několik Temných lovců, kteří chtěli dohlédnout na Společenství. Bude trvat hodně dlouho, pomyslela si Tessa, než nechají Společenství znovu nehlídané.

Prošvihla chvíli, kdy to všechno skončilo, čtením knihy v okenním výklenku. Takhle knížka neměla nic společného s Nephilimy, démony nebo Podsvěťany, ale byla to kopie Příběhu dvou měst, kterou našla na polici s Charlottinými knihami od Charlese Dickense. Snažila se donutit k tomu, aby nemyslela na Mortmaina, Thomase a Agátu, na to, co jí řekl Mortmain ve Svatyni a především nechtěla myslet na Nathaniela nebo na místo, kde by se teď mohl ukrývat. Jakékoliv pomyšlení na jejího bratra jí stáhlo žaludek. Snažila se, aby její mysl teď nenaplňovalo nic. Před dvěma dny byla nucena předstoupit v knihovně Společenství před Clavy. Muže, kteří si říkali Inkvizitoři a ptali se jí na chvíli, kterou strávila s Mortmainem. Znovu a znovu. Upozorňovali jí na každou změnu v jejím příběhu, dokud nebyla úplně vyčerpaná. Pak se jí ptali na hodinky. Chtěli vědět, jestli jí řekl komu patřily nebo co by mohly znamenat iniciály J.T.S. Nevěděla to. Navíc si je vzal s sebou, když zmizel. Strčil si je do kapsy, když mu řekla, že se odmítá proměnit.

Willa se ptali, co mu řekl předtím, než zmizel. Will byl při vyšetřování nevrlý a netrpělivý. Nikdo nebyl překvapený, když byl nakonec propuštěn s trestem za hrubost a neposlušnost.

Inkvizitoři dokonce požadovali, aby si Tessa svlékla šaty, a oni se mohli podívat, jestli nemá někde na těle značku čarodějnice. Charlotte je ale rychle zastavila. Když bylo Tesse dovoleno odejít, pospíchala chodbou za Willem, ale už byl pryč. Bylo to už dva dny a za tu dobu viděla Willa jen při občasné zdvořilé výměně spár slov s ostatními. Když se na něj podívala, okamžitě uhnul pohledem pryč. Když odešla z místnosti a doufala, že jí bude následovat, nikdy to neudělal. Bylo to k zbláznění.

Nemohla si pomoct, ale divila se, proč se takhle chová. Myslela si, že se mezi nimi na podlaze Svatyně stalo něco důležitého. Když se probudila z temnoty mnohem horší, než při jakékoliv jiné Přeměně, našla Willa, jak jí držel v náruči a vypadal nejvíc zkroušeně, jak ho za celou dobu, kdy ho znala, viděla. Ale přece se jí nemohlo jen zdát, jakým způsobem vyslovil její jméno nebo jak se na ní díval, ne? Ne, to si nemohla vymyslet. Bál se o ní, tím si byla jistá. Ano, do chvíle, kdy se poznali, na ní byl většinou jen hrubý, ale to se stávalo skoro ve všech románech. I Darcy byl k Elizabeth Bennetové stejně hrubý předtím, než jí nabídnul sňatek. A Heathcliff se k Cathy nikdy nechoval jinak, než hnusně.

I když musela přiznat, že v Příběhu dvou měst byl Sydney Carton i Charles Darnay na Lucy Manett hodně milí. A přesto, že jsem byl slabý a stále jen slabý, přeju ti, abys věděla, že díky tvému náhlému citu jsem vzplanul. Hromada popela, kterou jsem byl, se změnila v oheň ...

Znepokojivé bylo, že od té chvíle ve Svatyni se na ní Will ani jednou nepodíval neb nevyslovil její jméno. Myslela si, že důvod pro to byl - hádala, že v tom byl i způsob, jakým se na ní Charlotte dívala. Každý kolem ní chodil po špičkách. Bylo to jasné. Temní lovci jí pošlou pryč.

A proč by ne? Společenství bylo pro Nephilimy, ne pro Podsvěťany. Přinesla k nim jen smrt a zkázu za tu krátkou dobu, co tu strávila. Bůh věděl, co by se ještě přihodilo, kdyby tu zůstala. Neměla kam jít, ani ke komu by se mohla uchýlit, ale proč by je to mělo zajímat? Zákon byl pakt práva, ale nešlo ho změnit nebo obejít. Možná, že skončí život s Jessamine v nějakém domě v Belgravii. Byly i horší osudy.

Na dlažbě venku zarachotila kola kočáru. Signalizovaly návrat ostatních z Tichého města. Vytrhlo jí to z jejího smutného zasnění. Sophie seběhla ze schodů, aby je přivítala, zatímco je Tessa sledovala oknem, když vystupovali jeden po druhém z kočáru. Henry měl ruku kolem Charlotte, která se o něj opírala. Pak vystoupila Jessamine s květinami vpletenými do jejích světlých vlasů. Tessa by obdivovala jak krásně vypadala, kdyby v ní ale neklíčilo plíživé podezření, že si Jessamine pohřby užívala, protože věděla, že si na sebe bude moct vzít bílou barvu. Pak vyšel Jem a hned za ním Will. Vypadaly jako dvě šachové figurky z nějaké podivné hry, díky Jemovým stříbrným a Willovým rozcuchaným černým vlasům, které se dotýkaly jeho oblečení a ukazovaly tím kontrast s jeho bílým oblečením. Bílý a Černý rytíř, pomyslela si Tessa, když šli nahoru po schodech a zmizeli uvnitř Společenství.

Právě odložila knihu na sedadlo vedle ní, když se dveře knihovny otevřely a v nich se objevila Charlotte, která si právě sundávala rukavice. Klobouk už na sobě neměla a její hnědé vlasy jí ve vlhkých vlnách spadaly kolem obličeje.

"Myslela jsem si, že tě najdu tady," řekla a přešla přes místnost. Sedla si do křesla naproti Tesse, která byla stále ve výklenku. Položila bílé rukavice na nedaleký stolek a povzdechla si.

"Bylo to ...?" začala Tessa.

"Hrozné? Ano. Nenávidím pohřby, ale Bůh ví, že už jsem jich zažila desítky." Charlotte se odmlčela a kousla se do rtu. "Už zním jako Jessamine. Zapomeň, že jsem to řekla, Tesso. Oběti bitev a smrt jsou součástí života Temných lovců. Vždycky jsem si to uvědomovala."

"Já vím." Řekla to velmi tiše. Tessa si představila, jak jí bije silně srdce, jako klíště, které je přitisknuté na velkých hodinách ve velké prázdné místnosti.

"Tesso ..." začala Charlotte.

"Už vím, co mi chceš říct, Charlotte, a je to v pořádku."

Charlotte zamrkala. "Opravdu? Je .... to v pořádku?"

"Chceš, abych odešla," řekla Tessa. "Vím, že jsi se před pohřbem setkala s Clavey. Jem mi to řekl. Neumím si představit, že by mi mohli dovolit, abych tu zůstala. Po těch všech potížích a příšernostech, které jsem na vás seslala. Nate. Thomas a Agáta."

"Claveové se nestarají o Thomase nebo Agátu."

"Tak tedy Pyxis."

"Ano," řekla Charlotte pomalu. "Tesso, myslím si, že jsi dospěla k úplně špatnému závěru. Nepřišla jsem tě požádat, abys odešla, přišla jsem tě požádat, abys zůstala."

"Zůstat?" Ta slova jí nedávala žádný smysl. Jistě Charlotte nemohla myslet vážně to, co jí řekla. "Ale Claveové ... Musí být na mě naštvaní ..."

"Jsou naštvaní," řekla Charlotte. "Na Henryho a na mě. Byli jsme úplně podvedení Mortmainem. Použil nás jako své nástroje a my jsme mu to dovolili. Byla jsem tak pyšná na chytrý a velmi praktický způsob, jakým jsem ho obvinila z jeho okultní činnosti, že mě ani nenapadlo, že by mě mohl převést. Nikdy jsem nepomyslela na to, že nám žádná jiná živá bytost, kromě Mortmaina a tvého bratra, nepotvrdila, že je de Quincey Magister. Všechny ostatní důkazy byly nepodložené a já se jimi i přesto nechala přesvědčit."

"Byly velmi přesvědčivé." Pospíšila si Tessa, aby ujistila Charlotte o své podpoře. "Našli jsme přece Mirandino tělo. A pak tu byla ta stvoření na mostě."

Charlotte vydala rozhořčený zvuk. "Všechno to byly postavy ve hře, kterou Mortmain hrál, aby nás přesvědčil. Víš, že jsme v našich pátráních nebyli schopní zjistit jakoukoliv informaci o tom, jaký další Podsvěťan měl pod kontrolou klub Pandemonium? Žádný z vnitřních členů o tom neměl ponětí, a protože jsme zničili de Quinceyho klan, Podsvěťané jsou k nám ještě méně důvěřiví, než kdykoliv předtím."

"Ale je to teprve pár dní. Willovi trvalo šest týdnů, než našel Temné sestry. Pokud budete hledat dál ..."

"Nemáme tolik času. Jestli je to, co řekl Nathaniel Jemovi pravda, a Mortmain plánuje využít démonskou energii, která je uvnitř Pyxis k tomu, aby oživil svoje hodinové stroje, pak už nám zbývá pouze čas, který mu bude trvat otevřít tu krabici," pokrčila rameny. "Claveové samozřejmě věří, že je to nemožné. Pyxis lze otevřít pouze runami, které může nakreslit jen Temný lovec. Ale na druhou stranu, jen Temný lovec mohl otevřít dveře do Společenství."

"Mortmain je velmi chytrý."

"Ano." Charlotte měla ruce pevně sepnuté v klíně. "Vědělas, že byl Henry ten, kdo řekl Mortmainovi o Pyxis? Jak se jmenuje a co dokáže?"

"Ne ..." Uklidňující slova Tessu opustily.

"Ani jsi to vědět nemohla. Nikdo to neví. Jen já a Henry. Chtěl po mně, abych to řekla Claveům, ale já jsem nemohla. Už tak se k němu chovají příšerně, a já ..." Charlotte se třásl hlas, ale výraz v jejím obličeji se nezměnil. "Claveové svolávají soud. Moje a Henryho chování bude zkoumáno a souzeno. Je možné, že ztratíme Společenství."

Tessa byla zděšená. "Ale ty jsi dokonalá správkyně Společenství! Způsob, jakým dokážeš všechno organizovat a udržet na své místě, a způsob, jakým zvládáš tohle všechno."

Charlotte měla vlhké oči. "Děkuju ti, Tesso. Faktem je, že Benedikt Lightwood vždycky chtěl místo vedoucího Společenství pro sebe nebo pro svého syna. Lightwoodové jsou velmi hrdí a pohrdají rozkazy. Kdyby nebylo skutečnosti, že konzul Wayland jmenoval mě a mého manžela jako nástupce svého otce, jsem si jistá, že už by to tu měl na starost Benedikt. Všechno co jsem kdy chtěla, bylo řídit Společenství, Tesso. Udělám cokoliv, abych to udržela tak, jak je to teď. Jenom ty bys mi mohla pomoct-"

"Já? Ale co bych mohla udělat? Nevím nic o politice Temných lovců."

"Spojenectví, které máme uzavřené s Podsvěťany je jedno z našeho nejvýznamnějšího majetku, Tesso. Jedním z důvodů, proč to takhle pořád je, je můj vztah s kouzelníky, jako je Magnus Bane a upíry, jako je Camille Belcourt. A ty, ty jsi pro nás velmi cenné zboží. Už jednou jsi pomohla Enklávě; pomoc, kterou bys nám mohla nabídnout v budoucnosti by mohla být nedozírná. A pokud by byla rozšířená informace, že jsi můj stálý spojenec, velmi by mi to pomohlo-"

Tessa zatajila dech. V duchu viděla Willa - Willa, když se na ní díval ve Svatyni- ale k jejímu překvapení nepatřily všechny její myšlenky jen jemu. Vybavila si i Jema s jeho laskavostí a jemnýma rukama, a Henryho, který ji rozesmíval svým zvláštním oblečením a legračnímu vynálezy, a dokonce i Jessamine a její zvláštní prudkost, a místy i překvapivou statečnost.

"Ale zákon," řekla přiškrceným hlasem.

"Neexistuje žádný zákon, který by byl proti tomu, že bys mohla být dál naším hostem," řekla Charlotte. "Hledala jsem v archivu a nenašla jsem nic, co by ti mohlo zabránit v pobytu tady. Pokud s tím ale budeš souhlasit. Takže souhlasíš, Tesso? Zůstaneš tu?"

...

Tessa uháněla po schodech nahoru do podkroví. Poprvé za dobu, která jí přišla jako věčnost cítila, že je její srdce lehké. Podkroví bylo skoro stejné, jako si ho pamatovala - vysoká malá okna, která osvětloval západ slunce a pomalu přes ně bylo vidět přicházející stmívání. Na podlaze byla prohnutá nádoba. Obešla jí a pokračovala na cestě po úzkých schodech, které vedly na střechu.

Když se trápí, často ho tam můžeš najít, řekla Charlotte. A já ho jen zřídkakdy viděla se trápit. Ztrátu Thomase a Agáty musí nést mnohem hůř, než jsem předpokládala.

Schody končily dveřmi, které měly na jedné straně záclony. Tessa na ně zatlačila. Když se otevřely, vylezla na střechu Společenství.

Narovnala se a rozhlédla se kolem. Stála na široké ploché střeše, která byla obehnána vysokým kovaným zábradlím. Mříže zábradlí končily tvarem železného květu lilie. Na druhém konci střechy stál Will. Nakláněl se přes zábradlí. Neotočil se, ani když se za ní dveře zabouchly a ona udělala krok vpřed. Vzala si do dlaní dlouhou látku sukně.

"Wille," řekla.

Ani se nepohnul. Slunce, které teď vypadalo jako hořící koule, začalo zapadat za obzor. Přes Temži, tovární komíny chrlily vysoký kouř, který se vlekl jako tmavé prsty, přes rudě zbarvené nebe. Will se opíral o zábradlí, jako kdyby byl vyčerpaný a chtěl přes něj skočit a tím všechno ukončit. Nedal na sobě znát, že by slyšel Tessu, když se k němu blížila a nakonec se postavila vedle něj. Z tohoto místa bylo vidět, kde končí šikmá střecha. Naskytnul se jí pohled na dlažební kostky pod nimi.

"Wille," řekla znovu. "Co tu děláš?"

Nepodíval se na ní. Díval se na město - černý obrys proti rudému nebi. Dóm svatého Pavla zářil ve špinavém vzduchu a pod ním tekla Temže jako tmavý silný čaj. Na pár místech jí protínaly černé čáry mostů. Tmavé postavy civilů u okrajů řek prohledávali špínu navršenou u vody a doufali, že tu najdou něco cenného, co by mohli prodat.

"Vzpomínám si," řekl Will, aniž by se na ní podíval, "co jsem si snažil vybavit ten den. Byl to Blake. ´A já spatřil Londýn, příšerný zázrak od Boha věnovaný lidem.´" Podíval se po krajině. "Milton si myslel, že je tohle město peklo. Já si myslím, že měl možná napůl pravdu. Možná je Londýn jenom vstup do pekla a my jsme zatracené duše, které odmítají projít bránou. Obáváme se, že to co bude na druhé straně, bude ještě horší, než ta hrůza, kterou už známe."

"Wille." Tessa byla zmatená. "Wille, co se děje?" Oběma rukama se chytil zábradlí, až mu zbělely prsty. Ruce měl pokryté řezy a rýhami. Klouby měl poškrábané a černé. Na tváři měl modřiny, linie jeho čelisti byla tmavá a pod očima měl fialové kruhy. Dolní ret měl popraskaný a oteklý. Neudělal nic, aby se z toho vyléčil. Nedovedla si představit proč.

"Měl jsem to vědět," řekl. "Že to byl trik. Že Mortmain lhal, když sem přišel. Charlotte tak často chválí moje dovednosti v taktice, ale dobrý taktik nikdy slepě nedůvěřuje. Byl jsem hlupák."

"Charlotte je přesvědčená, že je to její chyba. Henry věří, že je to jeho chyba. Já si myslím, že je to moje chyba," řekla Tessa netrpělivě. "Teď si ale všichni nemůžeme dopřát ten luxus a obviňovat se, že ne?"

"Tvoje vina?" Will zněl zmateně. "Protože je tebou Mortmain posedlý? To se jen těžko může zdát jako-"

"Za to, že jsem sem přivedla Nathaniela," řekla Tessa. Stačilo to říct nahlas a cítila, jako kdyby jí něco drtilo hruď na kousky. "Pro to, že jsem vás donutila, abyste mu věřili."

"Milovala jsi ho," řekl Will. "Byl to tvůj bratr."

"Pořád je," řekla Tessa. "A pořád ho miluju. Ale teď už vím co je. Vždycky jsem věděla co je zač. Jen jsem tomu nechtěla věřit. Myslím, že každý z nás někdy lže sám sobě."

"Jo," hlas Willa byl pevný, ale vzdálený. "Myslím, že máš pravdu."

Tessa rychle dodala: "Přišla jsem, protože mám dobré zprávy, Wille. Chceš, abych ti řekla jaké?"

"Řekni mi to." Jeho hlas byl jako bez života.

"Charlotte mi řekla, že tu můžu zůstat," řekla Tessa. "Ve Společenství."

Will nic neříkal.

"Řekla, že proti tomu neexistuje žádný zákon," pokračovala Tessa teď už trochu zmatená. "Takže nebudu muset odejít."

"Charlotte by tě nikdy nenechala odejít, Tesso. Nemůže nechat chycenou ani mušku v pavoučí síti. Nemohla by tě opustit." Willův hlas byl bez života a bez jakéhokoliv citu. Prostě jen říkal fakt.

"Myslela jsem ..." Tessina radost rychle slábla. "Že budeš mít aspoň trochu radost. Myslela jsem, že se z nás stali přátelé." Viděla, jak se mu pohnula linie krku. Polkl a rukama opět tvrdě sevřel zábradlí. "Jako tvůj přítel," pokračovala a její hlas pomalu utichal, "jsem přišla, abych tě potěšila, Wille. Postarala se o tebe." Natáhla ruku, což znamenalo dotknout se jeho dlaně, ale rychle se odtáhla. Byla překvapená napětím v jeho těle a bělostí kloubů, když se stále držel kovového zábradlí. Červené runy smutku vystupovaly na jeho bílé kůži, jako kdyby tam byly vřezány noži. "Myslela jsem si, že možná ..."

Will se konečně otočil přímo na ní. Tessa byla šokovaná výrazem v jeho tváři. Kruhy pod jeho očima byly tak tmavé, že vypadaly jako kdyby byly vpadlé do jeho obličeje. Stála a dívala se na něj. Přála si, aby řekl to, co by v takové chvíle řekl hlavní hrdina nějakého románu. Tesso, mé city k tobě přerostly pouhé přátelství. Jsou mnohem vzácnější a drahocennější, než ...

"Pojď sem," řekl místo toho.

V jeho hlase nebylo nic srdečného. Ani v jeho postoji. Tessa bojovala proti vlastnímu instinktu, který jí radil, aby raději utekla, a přišla k němu tak blízko, aby se jí mohl dotknout. Natáhl ruce a pohladil ji lehce po vlasech. Odhrnul jí zpátky zbloudilé kadeře, které jí padaly do obličeje. "Tess."

Podívala se na něj. Jeho oči měly barvu jako nebe protkaného kouřem. Dokonce i pohmožděná byla jeho tvář krásná. Chtěla se ho dotýkat, chtěla to nějakým instinktivním, pro ní stále neznámým způsobem. Neměla to pod kontrolou. Když se k ní sklonil, aby jí políbil, všechno co v tu chvíli mohla udělat, bylo držet se zpátky, dokud se jejich rty nesetkaly. Jeho ústa přejela po těch jejích. Cítila sůl, pach modřin a hebkou kůži v místě, kde měl poraněný ret. Vzal ji za ramena a přitáhl si jí k sobě blíž. Prsty se probíral látkou jejích šatů. Ještě víc, než v podkroví měla pocit, že se chytila do vířivé, silné vlny, která hrozila, že ji skolí, zničí, rozbije a stáhne jí dolů svou jemností, jako to dělá moře s opotřebeným kouskem skla.

Položila mu ruce na ramena. Najednou se od ní začal odtahovat. Podíval se na ní, zatímco ztěžka dýchal. Oči mu zářily. Ústa měl nateklá z líbání a zranění.

"Možná," řekl, "že bychom teď měli začít diskutovat o našich opatřeních."

Tessa, která měla stále pocit, jako kdyby se topila, zašeptala: "Opatřeních?"

"Pokud tu zůstaneš," řekl, "měla by být naší předností diskrétnost. Pak by bylo možná lepší použít tvůj pokoj. Jem mívá nehezký zvyk chodit do mé ložnice bez pozvání, jako kdyby mu patřil. Mohl by být zmatený, kdyby našel moje dveře zamčené. Na druhou stranu tvůj pokoj-"

"Použít můj pokoj?" zopakovala. "Použít k čemu?"

Willovi koutky úst se vytáhly nahoru. Tesse, která přemýšlela o jeho nádherně vytvarovaných rtech, trvalo chvíli, než si s překvapením uvědomila, že jeho úsměv byl velmi chladný. "Nemůžeš předstírat, že nevíš ... myslím Tesso, že nejsi zcela neznalá tohohle světa. Ne s bratrem, jakého máš ty."

"Wille." Teplo Tessu opouštělo. Bylo to, jako když se moře pomalu stahuje z písku. Cítila chlad, i přes letní vzduch. "Nejsem jako můj bratr."

"Staráš se o mě," řekl Will. Jeho hlas chladný a pevný. "A víš, že tě obdivuju. Tak jako všechny ženy ví, když je obdivují muži. Teď jsi mi přišla říct, že tu zůstaneš a že tě mám k dispozici na tak dlouho, jak si jen budu přát. Já ti jen nabízím to, co jsem si myslel, že ode mě chceš."

"To nemůžeš myslet vážně."

"Snad sis nepředstavovala, že jsem měl na mysli něco víc, než jen tohle," řekl Will. "Pro Temného lovce, který se tahá s čarodějkou, není žádná budoucnost. Mohli by z nich být přátelé, zaměstnat je, ale ne ..."

"Vzít si je?" zeptala se Tessa. Představovala si moře. Bylo úplně stáhnuté z břehu, ale ona mohla vidět malé tvory, kteří na písku lapali po dechu, házeli sebou a pomalu umírali na chladném písku.

"Koukám, že myslíš dopředu." Will se usmál. Chtěla ho za výraz, který se mu usadil na tváři, udeřit. "Cos doopravdy očekávala, Tesso?"

"Nečekala jsem, že mě budeš urážet." Tesse se začal nekontrolovatelně třást hlas. Snažila se uklidnit ho.

"To, co tě tak znepokojilo, nemůžou být nežádoucí důsledky flirtování," přemítal Will. "Vzhledem k tomu, že čarodějky nemůžou mít děti-"

"Cože?" Tessa ustoupila, jako kdyby do ní strčil. Její nohy jí najednou přišly vratké.

Will se na ní podíval. Slunce už skoro úplně zmizelo z oblohy. V blížící se tmě vypadaly rysy jeho obličeje napnuté a rty stažené do úzké linky, jako kdyby ho trápila fyzická bolest. Když ale promluvil, jeho hlas byl vyrovnaný. "Tys to nevěděla? Myslel jsem, že ti to někdo řekl."

"Ne," zašeptala Tessa. "Nikdo mi to neřekl."

Jeho pohled byl pevný. "Nemáš-li zájem o mou nabídku ..."

"Přestaň," řekla. V tuhle chvíli, pomyslela si, se cítila jako na hraně rozbitého kousku skla. Všechno bylo jasné, ostré a bolestivé. "Jem říká, že lžeš, aby ses v očích ostatních jevil horší, než ve skutečnosti jsi," řekla. "A možná je to pravda, nebo on prostě jen chce věřit, že takový jsi. Ale není tu žádný důvod ani omluva pro krutost, jako je tahle."

Na okamžik vypadal nervózně, jako kdyby ho opravdu překvapilo, co mu řekla. Ten výraz byl ale pryč tak rychle, jako posouvající se tvar mraku. "Je tu tedy ještě něco dalšího, co mi chceš říct?"

Bez dalšího slova se otočila na podpatku a odešla od něj pryč. Její kroky mířily zpátky do Společenství. Ani se neotočila, aby viděla, jak se za ní dívá. Byl jen stále černá silueta tyčící se proti posledním paprskům rudého nebe.

...

Děti Lilith, známí také pod označením čarodějové, jsou stejně jako kříženci a další podobné druhy, sterilní. Nemohou mít potomstvo. Žádné vyjímky pro tohle pravidlo nebyly zaznamenány ...

Tessa vzhlédla od Kodexu. Dívala se z okna hudebního pokoje, i když už byla venku příliš tma na to, aby něco viděla. Vybrala si tohle útočiště a nechtěla se vracet do svého pokoje, kde by ji nakonec objevila trápící se nad tím, co si přečetla Sophie, nebo ještě hůř Charlotte. Tenká vrstva prachu na všem, co bylo v místnosti, jí dávalo jistotu, že je mnohem méně pravděpodobné, že jí tu najdou.

Uvažovala, jak jí tahle skutečnost o čarodějích mohla uniknout. Ospravedlněním bylo, že tohle nebylo v sekci Kodexu u čarodějů, ale v další části u kříženců-Podsvěťanů, hned vedle kříženců víly a vlkodlaka. Nebyli zjištěni žádní poloviční čarodějové. Čarodějové nemohli mít děti. Will jí nelhal, aby jí ublížil; jen jí prostě řekl pravdu. Což se svým vlastním způsobem zdálo ještě horší. Věděl, že jeho slova budou trefa do černého a zároveň snadné řešení.

Možná měl pravdu. Co si vlastně myslela, že by se mohlo stát? Will byl Will a ona neměla očekávat, že se změní. Sophie jí varovala, ale Tessa jí neposlouchala. Věděla, co teta Harriet říkala o ženách, které neposlouchají dobré rady.

V hnědém hudebním pokoji se ozvalo slabé zašustění. Otočila se. Nejdřív nic neviděla. Jediné světlo v místnosti přicházelo z jednoho svícnu s magickým světlem. Jeho blikající světlo přicházelo od piána a odhalovalo zakřivený tvar harfy překryté nějakým hadrem. Když se rozhlédla, objevila na podlaze dvě zvláštní zelenožlutá světýlka. Blížila se k ní stejnou rychlostí, jako kdyby byla něčím spojená.

Tessa najednou vydechla. Samozřejmě. Naklonila se dopředu. "Tady, čičí." Nasadila přemlouvavý hlas. "Tady, čičí, čičí!"

Kočka jí odpověděla mňau, které se ztratilo v hluku otevíraných dveří. Do místnosti proniklo světlo a ona na okamžik uviděla tmavou siluetu postavy, co stála ve dveřích. "Tesso? Tesso, jsi to ty?"

Tessa ten hlas okamžitě rozpoznala. Bylo to tak podobné první věci, kterou od něj slyšela, když vešla do jeho pokoje: Wille? Wille, jsi to ty?

"Jeme," řekla rezignovaně. "Ano, to jsem já. Zdá se, že sem zabloudila tvoje kočka."

"Nemůžu říct, že by mě to překvapilo." Jem zněl pobaveně. Když vešel do místnosti, zaplavilo jí světlo z chodby a ona ho uviděla jasně. Dokonce i kočka už byla vidět, jak seděla na podlaze a tlapou si myla tvář. Vypadala, že se zlobí. Ale takovou podobu měly asi všechny perské kočky. "Zdá se, že je to trochu tulák. Myslí si, že je u všech vítaný-" Jem ztichnul, když upřel své oči na Tessu. "Co se stalo?"

Tessa byla natolik zaskočená, že koktala. "P-proč se mě na to ptáš?"

"Vidím ti to na tváři. Něco se stalo." Sedl si na stoličku klavíru naproti ní. "Charlotte mi řekla tu dobrou zprávu," řekl, když se kočka zvedla na nohy a začala se k němu pomalu plížit. "Nebo jsem si alespoň myslel, že je to dobrá zpráva. Nejsi ráda?"

"Samozřejmě, že jsem ráda."

"Hm." Jem vypadal nepřesvědčeně. Sklonil se a natáhl ruku ke kočce, aby se mu mohla třít hlavou o prsty. "Hodný kocour, Kostel."

"Kostel? Tak se ten kocour jmenuje?" Tessa se bavila i přes svou bídnou náladu. "Proboha, není to někdo ze známých paní Temné nebo něco podobného, že ne? Možná že Kostel pro to není zrovna to nejlepší jméno!"

"On," řekl Jem a hranou vážností, "není žádný známý té čarodějnice, ale jen ubohé stvoření, které bylo plánováno obětovat v rámci kouzla černé magie. Charlotte řekla, že by tu měl zůstat, protože je štěstí mít kočku v kostele. Tak jsem mu začal říkal "kostelní kočka," a od toho ..." pokrčil rameny. "Kostel. Pokud mu to jméno pomůže udržet se dál od problémů, tím lépe."

"Mám takový dojem, že se na mě dívá povýšeným pohledem."

"Pravděpodobně jo. Kočky si myslí, že jsou lepší, než všichni ostatní." Jem poškrábal Kostel za ušima. "Co to čteš?"

Tessa mu ukázala Kodex. "Will mi ho dal.."

Jem se natáhl a vzal si ho od ní s takovou obratností, že Tessa neměla čas ho zaklapnout. Byl otevřený na stránce, kterou četla. Jem se na něj podíval a pak jeho oči ulpěly znovu na ní. Jeho výraz se změnil. "Tys to nevěděla?"

Zavrtěla hlavou. "Není to tak, že bych snila o tom mít děti," řekla. "Jen mě napadalo, že by to tak jednou, někdy daleko v mém životě, mohlo být. Jen se to zdá jako další věc, která mě odděluje od zbytku lidstva. Dělá to ze mě monstrum. Něco, čím se odlišuju."

Jem dlouhou chvíli mlčel. Jeho dlouhé prsty hladily srst kočky. "Možná," řekl, "to není tak zlé něčím se odlišovat." Naklonil se dopředu. "Tesso, víš, že i když se zdá, že jsi čarodějka, máš schopnosti, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli. Neneseš žádnou značku čaroděje. Ještě tolik věcí o sobě nevíš a nemůžeš si dovolit, aby tě tahle informace dohnala k zoufalství."

"Nejsem zoufalá," řekl Tesa. "Já jen - několik posledních nocí jsem jen ležela a byla jsem vzhůru. Přemýšlela jsem o svých rodičích. Sotva jsem si na ně vzpomněla. A přesto se nelžu ubránit otázkám. Mortmain mi řekl, že moje matka nevěděla, že byl můj otec démon, ale co když lhal? Řekl, že nevěděla co byla, ale co to znamená? Věděli předtím to, co vím teď já, že nejsem člověk? Byl to důvod, proč pod rouškou tmy opustili tak tajně Londýn? Pokud jsem důsledek něčeho příšerného, co se stalo mé matce bez jejího vědomí, tak jak mě mohli někdy milovat?"

"Skryli tě před Mortmainem," řekl Jem. Museli vědět, že tě chtěl. Že tě celá ta léta hledal. Tvoji rodiče tě především drželi v bezpečí. Pak se toho ujala tvoje teta. Tohle není chování nemilující rodiny." Jeho pohled byl upřený na její tvář. "Tesso, nechci ti dávat sliby, které bych nemohl slnit, ale pokud chceš znát pravdu o tvé minulosti, můžeme jí hledat. Po tom všem, co jsi pro nás udělala, ti hodně dlužíme. Pokud existuje tajemství o tom, jak ses stala tím, čím teď jsi, můžeme se pokusit ho odkrýt, pokud je to to, po čem toužíš."

"Ano. To je to, co chci."

"Možná se ti ale," řekl Jem, "nebude líbit, co zjistíme."

"Je lepší znát pravdu." Tessa byla překvapená přesvědčením ve svém hlase. "Teď znám pravdu o Nateovi a i když je to bolestivé, je to lepší, než žít ve lži. Je to lepší, než milovat někoho, kdo tvojí lásku neopětuje. Lepší, než plýtvat všemi těmi pocity." Hlas se jí třásl.

"Myslím, že ano," řekl Jem, "a on tě má svým způsobem rád, ale tím se teď nemůžeš trápit. Je to velká věc milovat a být milován. Láska není něco, čím by se mohlo plýtvat."

"Jen je to těžké. To je všechno." Tessa věděla, že bude znít sebelítostně, ale nemohla si pomoct. "Být tak sama."

Jem se naklonil dopředu a podíval se na ní. Červené značky na jeho bledé kůži vystupovaly jako oheň. Připomínaly jí vzory, které měli Mlčenliví bratři na okraji šatů. "Moji rodiče, stejně jako ti tvoji, jsou mrtví. Stejně tak Willovi, Jessiiny a dokonce i Henryho a Charlotte. Nejsem si jistý, že je ve Společenství někdo, kdo není sirotek. Jinak bychom tu nebyli."

Tessa otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. "Já vím," řekla. "Je mi to líto. Byla jsem hrozně sobecká, když jsem nepomyslela na-"

Zvedl svou štíhlou ruku. "Já tě neobviňuju," řekl. "Možná, že jsi tady, protože jsi sama, ale já jsem na tom stejně. A Will taky. A i Jessamine. A dokonce i Charlotte a Henry. Kde jinde by mohl Henry mít svou laboratoř? Kde jinde by měla Charlotte možnost nechat pracovat svou brilantní mysl tak, jak může tady? A i když Jessamine předstírá, že tu všechno nenávidí a Will by nikdy nepřiznal, že něco z tohohle potřebuje, mají tady svůj domov. Svým způsobem tu jsme, protože nemáme kam jinam jít. Jenže mi nepotřebujeme jít někam jinam, protože máme Společenství a lidé v něm jsou naše rodina."

"Ale není to moje rodina."

"Mohla by být," řekl Jem. "Když jsem přišel, bylo mi dvanáct. Rozhodně jsem se tu necítil jako doma. Viděl jsem jenom to, že Londýn není jako Šanghaj a stýskalo se mi. Tak šel Will do jednoho obchodu na Východní straně a koupil mi tohle." Ukázal na řetízek, který mu visel kolem krku a Tessa si všimla, že na něm byl zelený přívěsek ve tvaru sevřené pěsti. "Myslím, že se mu to líbilo, protože to připomínalo pěst. Ale byla to Jade a on věděl, že Jade pochází z Číny. Tak mi ho přinesl a já si ho pověsil na řetízek a nosil jsem ho. Stále ho nosím."

Zmínka o Willovi nutila její srdce poklesnout. "Myslím, že je dobré vědět, že dokáže být někdy i milý."

Jem se na ní podíval svýma velkýma stříbrnýma očima. "Když jsem přišel -a viděl jsem tvojí tvář- netvářila ses tak jen kvůli tomu, co jsi četla v Kodexu, viď? Bylo to kvůli Willovi. Co ti řekl?"

Tessa zaváhala. "Dal mi velmi jasně najevo, že mě tady nechce," řekla nakonec. "Takže to, že zůstanu ve Společenství, není moc skvělá informace. Alespoň ne pro něj."

"A to jsem právě skončil výklad toho, proč bys ho měla zvážit jako člena své rodiny," řekl Jem trochu smutně. "Není divu, že vypadáš, jako kdyby se ti právě stalo něco hrozného."

"Je mi to líto," zašeptala Tessa.

"Nemusí. To jemu by to mělo být líto." Jeho oči potemněly. "Vyhodíme ho ven na ulici," prohlásil. "Slibuju, že bude do rána pryč."

Tessa na něj zírala a napřímila se. "Och - ne, to nemůžeš myslet vážně-"

Usmál se. "Samozřejmě, že ne. Ale cítila ses aspoň na chvíli líp, ne?"

"Bylo to jako krásný sen," řekla Tessa vážně, ale usmála se, když to vyslovila, což ji překvapilo.

"S Willem je to ... těžké," řekl Jem. "Ale v každé rodině je někdo takový. Kdybych si nemyslel, že je pro tebe Společenství to nejlepší místo, Tesso, nikdy bych to neříkal. A člověk si může vytvořit vlastní rodinu. Vím, že se necítíš jako člověk, jako kdyby ses něčím lišila, byla odříznutá od života a od lásky, ale..." Jeho hlas trochu zachraptěl. Tessa poprvé slyšela Jema nejistého. Odkašlal si. "Slibuju ti, že na tom tomu pravému nebude záležet."

Než mu stačila Tessa odpovědět, něco zaklepalo na sklo okna. Podívala se na Jema, ale ten jen pokrčil rameny. Slyšel to taky. Přejela pohledem po pokoji a všimla si, že se něco jako malá okřídlená temná silueta podobná ptáku, snaží dostat dovnitř. Pokusila se otevřít okno, ale vypadalo, že je zaseknuté. Otočila se, ale Jem už byl po jejím boku a otevíral ho. Temný stín vletěl dovnitř a mířil přímo k Tesse. Zvedla ruce a chytila ho ve vzduchu. Měla pocit, že jí železná křídla škrábnou do dlaní. Zavřela jí a zároveň zavřela i oči. Ještě jednou ucítila jemné mávnutí křídly. Pak byl klid, jako kdyby stvoření čekalo, až bude znovu probuzeno. Na prstech ucítila tiché tik-tik. Jem se odvrátil od otevřeného okna. Vítr mu čechral vlasy. Ve žlutém světle svítily jako bílé zlato. "Co je to?"

Tessa se usmála. "Můj anděl," řekla.