Znovu jsem zapadla do její mysli a viděla a prožívala všechno, co se děje kolem ní.

Opět se plížila na půdu kostela, což jen potvrdilo moje nejhorší obavy. Stejně jako posledně nenarazila na žádný odpor. Dobrý Bože, pomyslela jsem si, copak ten kněz nedokáže lépezabezpečit vlastní kostel?

Za mozaikovým oknem vycházelo slunce a proti světlu se rýsovala silueta Christiana, sedícího na sedátku u okna.

„Jdeš pozdě,“ oznámil jí. „Už tady na tebe jakou dobu če­kám.“

Lissa vytáhla jednu rozviklanou židli, z níž smetla prach. „Myslela jsem, že tě ředitelka Kirová trochu zdrží.“

Zavrtěl hlavou. „Ani ne. Na týden mě vyloučili a to je vše. Sem jsem se proplížil vcelku snadno.“ Mávl rukou. „Jak vidíš.“

„Divím se, že tě vyloučili jenom na týden.“

Paprsek slunce ozářil jeho modré oči. „Zklamaná?“

Zatvářila se šokované. „Vždyť jsi někoho zapálil!“

„Ale ne. Vidělas na něm nějaký popáleniny?“

„Byl celý v plamenech.“

„Měl jsem je pod kontrolou. Držel jsem je od něj dál.“ Povzdechla. „Tos neměl dělat“

Narovnal se a naklonil se k ní. „ Udělal jsem to pro tebe.“

„Tys někoho napadl kvůli mně?“

„Jasně. Pěkně vás s Rose prudil. Zachovala se dobře, ale přišlo mi, že se chystá na ústup. A navíc teď budou všichni mluvit o tomhle a zapomenou na incident s liškou.“

„Stejně jsi to neměl dělat,“ řekla a sklopila zrak. Nevěděla, jak má brát tuhle jeho „velkodušnost. „A nedělej, že to všechno bylo kvůli mně. Tobě se to líbí. prostě to chceš dělat – jen tak.

Christianův samolibý výraz náhle vystřídal výraz podiv­ného údivu. Lissa sice nebyla žádné médium, ale měla neuvěřitelnou schopnost vidět do lidí.

Když ho viděla, jak vypadl ze střehu, pokračovala: „Na­padnout někoho magií je zakázáno - a přesně z toho důvodu jsi to chtěl udělat. Baví tě to.“

„Tahle pravidla jsou stupidní. Kdybychom používali ma­gii jako zbraň, a ne jen k těm roztomilým a užitečným blbos­tem, Strigojové by tolik z nás nezabíjeli.“

„Je to špatný,“ pravila přesvědčeně. „Magie je dar. Je mírumilovná.“

„Jen proto, že to říkají. Opakuješ jen to, co nám vtlouka­li do hlav celej život.“ Zvedl se a přešel malý prostor půdy. „Vždycky tomu tak nebylo. Před staletími jsme bojovali spolu se strážci. Pak se lidi začali bát a nechali toho. Zjistili, že je lepší se jenom schovávat. Zapomněli útočná kouzla.“

„Tak jak znáš tohle?“

Obdařil ji křivým úsměvem. „Ne všichni zapomněli.“

„Jako tvoje rodina? Jako tví rodiče?“

Jeho úsměv zmizel. „O mých rodičích nic nevíš.“

Výraz mu potemněl a pohled měl najednou tvrdší. Většině lidí připadal Christian děsivý a měli z něj strach, ale jak si ho tak Lissa prohlížela a obdivovala jeho rysy, v tu chvíli jí při­padal velice, velice zranitelný.

„Máš pravdu,“ přiznala po chvíli tiše. „Nic o nich nevím, promiň.“

Podruhé během toho setkání se Christian zatvářil ohro­meně. Zřejmě se mu ještě nikdo tak často neomlouval. Sakra, nikdo s ním ani nemluvil takhle často. Určitě ho nikdo ani nevyslechl. Jako obvykle se rychle vrátil ke svým arogantním manýrům.

„Zapomeň na to.“ Najednou se zastavil a klekl si před Lissu, takže se mohli dívat vzájemně do očí. Když ho cítila takhle blízko, mimoděk zadržela dech. Rty se mu zvlnily do nebezpečného úsměvu. „A vážně nechápu, proč ze všech lidí zrovna tebe tak pobuřuje, že jsem použil ‚zakázanou‘ magii.“

„Ze všech lidí zrovna mě? Co to má znamenat?“

„Jestli chceš, můžeš si hrát na neviňátko - a že ti to jde dost dobře - ale já znám pravdu.“

„A jaká je ta pravda?“ Svou nejistotu nedokázala skrýt ani přede mnou, ani před Christianem.

Naklonil se k ní ještě blíž. „Že používáš psychický nátlak. Pořád.“

„Ne, nepoužívám,“ namítla ihned.

„Ale jistěže jo. Celou noc jsem nespal a uvažoval, jak jste pro všechno na světě dokázaly pronajmout si byt a chodit do školy, aniž by někdo chtěl vidět vaše rodiče. A pak mi to došlo. Muselas používat nátlak. Tak jste se nejspíš dostaly i odtud.“

„Aha. Prostě ti to došlo. Bez jakýhokoli důkazu.“

„Mám všechny důkazy, co potřebuju. Jen proto, že tě sleduju.“

„Tys mě sledoval - špehoval jsi mě -, abys dokázal, že po­užívám nátlak?“

Pokrčil rameny. „Ne. Vlastně jsem tě sledoval jen proto, že se mi líbíš. Ta věc s nátlakem byl jen bonus. Viděl jsem tě, jak jsi tuhle použila nátlak na hodině matiky, aby profesor pro­dloužil čas na písemku. A taky jsi ho použila na profesorku Carmackovou, když tě chtěla vyzkoušet.“

„Takže jsi dospěl k závěru, že jsem jim dala psychický pří­kaz? Třeba jsem jenom dobrá v přesvědčování lidí.“ Z jejího hlasu zněl drzý tón: pochopitelně, vzhledem k jejímu stra­chu a vzteku. Až na to, že přitom pohodila vlasy, což bych považovala za pokus o flirt, kdybych nevěděla své. A já věděla své…, že ano? Náhle jsem si už tak jistá nebyla.

Pokračoval dál, ale jeho pohled naznačoval, že mu to koketní pohození vlasy neuniklo, že mu nikdy neuniklo nic, co souviselo s Lissou. „Když mluvíš s lidmi, mívají kolikrát takovej připitomělej výraz. A nejenom lidi - ty ovlivňuješ i Moroje. Dhampýry nejspíš taky. To je šílený. Vůbec jsem ne­tušil, že je tohle možný. Jsi jako nějaká superstar. Nějaká zlá superstar, co psychicky útočí.“ Bylo to obvinění, ale tón jeho hlasu i chování prozrazovaly, že taky flirtuje.

Lissa nevěděla co říct. Měl pravdu. Všechno, co řekl, byla pravda. Její schopnost psychického nátlaku nám pomohla do­stat se z Akademie a protloukat se světem bez pomoci něko­ho dospělého. Tohle nám pomohlo přesvědčit banku, aby se Lissa dostala k prostředkům ze svého dědictví.

Bylo to považováno za stejně špatné jako použití magie jakožto zbraně. A proč taky ne? Vždyť to je zbraň. Mocná zbraň, která se dá až příliš snadno zneužít. Morojským dětem se už od útlého věku vtlouká do hlavy, že nátlak je velmi, velmi špatný. Nikde se neučí, jak na to, přestože každý Moroj k tomu má vrozené schopnosti. Lissa do toho prostě vletěla a šlo jí to - a jak poukázal Christian, dokázala to uplatnit na Moroje, stejně jako na lidi a dhampýry.

„Tak co uděláš?“ zeptala se. „Práskneš mě?“

S úsměvem zavrtěl hlavou. ,,Ne. Přijde mi to rajcovní.“

Dívala se na něj s vykulenýma očima a srdce jí bušilo jako o závod. Přitahoval ji tvar jeho rtů. „Rose si myslí, že jsi nebezpečný,“ vyhrkla nervózně. „Myslí, žes možná zabil tu lišku.“

Nevěděla jsem, jak se cítit při tomhle bizarním rozhovoru. Někteří lidé se mě bojí. Možná, že on taky.

Ale když promluvil, z pobaveného tónu jeho hlasu jsem usoudila, že se mě rozhodně nebojí. „Lidi si myslí, že jsem nevypočitatelný, ale řeknu ti, že Rose je na tom desetkrát hůř. Pak je samozřejmě těžší, aby s tebou někdo vyfuckoval, takže to jen schvaluju.“ Trochu odstoupil a konečně tak narušil ten intimní prostor mezi nimi. „A přísahám, že jsem to neudělal. Zjisti, kdo to udělal, a pak... to, co jsem provedl Ralfovi, nebude ničím ve srovnání s tím, co teprve provedu.“

Jeho galantní nabídka hrůzostrašné pomsty Lissu zrovna moc nepřesvědčila..., ale trochu ji to nadchlo. „Nechci, abys dělal něco takového. A já stejně nevím, kdo to udělal.“

Naklonil se k ní blíž a chytil jí ruce kolem zápěstí. Začal něco povídat, ale pak se zarazil a udiveně pohlédl na Listina zápěstí, na nichž nahmatal vybledlé, staré jizvy. Znovu se jí podíval do očí a tvářil se podivně mile, což u něj nebylo zrov­na obvyklé.

„Možná, že nevíš, kdo to udělal. Ale něco víš. Něco, o čem nemluvíš.“

Zírala na něj a v hrudi jí vířila spousta emocí. „Nemůžeš poznat všechna moje tajemství,“zašeptala.

Opět pohlédl na jizvy na jejích zápěstích a pak jí ruce pus­til, jeho typický křivý úsměv se vrátil. „Ne. To asi ne.“

Pocítila klid a mír, což byl pocit, o němž jsem se domníva­la, že ho u ní dokážu vyvolat jenom já. Vrátila jsem se do své hlavy a do svého pokoje a zjistila, že sedím na zemi a zírám do učebnice matematiky. Potom, z nějakého důvodu, který mi unikal, jsem knihu zaklapla a hodila jí proti zdi.

Zbytek noci jsem strávila přemýšlením, dokud nenastal čas, nakdy jsem byla domluvená sejít se s Jessem. Proklouzla jsem po schodech dolů do kuchyně - kam jsem mohla chodit, když jsem se tam nezdržovala moc dlouho - a zahlédla jsem ho v návštěvní místnosti.

Vydala jsem se k němu a zašeptala: „Ve čtvrtém patře je společenská místnost, kterou nikdo nepoužívá. Běž po schodech naproti koupelnám a sejdem se tam za pět minut. Zámek dveřích je rozbitý.“

Zvládl to snad za vteřinu. Ocitli jsme se v tmavé, zaprášené a opuštěné místnosti. Počet strážců během let rapidně poklesl což znamenalo, že spousta prostor koleje zůstávala nevyužitá. Smutné znamení pro morojskou společnost, ale právě teď se to výtečně hodilo.

Posadil se na pohovku a já si na ni lehla tak, že jsem mu položila nohy do klína. Pořád jsem musela myslet na Lissino a Christianovo bizarní půdní dostaveníčko a po ničem jsem netoužila tolik jako pustit všechno na chvíli z hlavy.

„Fakt se tady učíš, nebo to byla jenom výmluva?“ dotázala jsem se.

„Ne. Fakt jsem se učil. Musel jsem udělat úlohu s Meredith.“ Tón jeho hlasu prozrazoval, že tím moc nadšený nebyl.

„Teda,“ utahovala jsem si z něj. „Není práce s dhampýrkou pod tvou královskou úroveň? Neměla bych se cítit uražená?“

Usmál se a odhalil dokonale bílé zuby a tesáky. „Ty jsi mnohem přitažlivější než ona.“

„To jsem ráda.“ Z očí mu vyzařoval zvláštní žár, který mě taky rozpaloval, stejně jako jeho ruka, která mě hladila po noze. Ale nejdřív jsem musela udělat něco jiného. Nastal čas na pomstičku. „A co Mia? Pořád s váma někam chodí a při­tom není královská.“

Prsty mě škádlivě hladil po lýtku. „Chodí s Aaronem. A já mám hafo kámošů, co nepatří ke královským. A taky kamará­dím s dhampýry. Nejsem totální imbecil.“

„Jo, ale věděl jsi, že její rodiče jsou prakticky otroci u Drozdovových?“

Pohyb ruky na mojí noze náhle ustal. Přeháněla jsem, ale on zbožňoval drby - a byl proslulý tím, že je rád dál šířil.

„Fakt?“

„Jo. Drhnou podlahy a tak.“

„Ty jo.“

Viděla jsem mu na jeho tmavomodrých očích, jak mu to v hlavě šrotuje, a měla jsem co dělat, abych se nesmála. Semínko bylo zasazeno.

Posadila jsem se a přisunula se k němu blíž. Jednu jsem mu dala přes klín a objala ho. Bez dalšího odkladu myšlenky na Miu zmizely v momentě, kdy se o slovo přihlásil jeho testosteron. Nedočkavě mě líbal a tlačil mě dozadu na pohovku. Poddala jsem se první radostné fyzické aktivitě po mnoha týdnech.

Dlouho jsme se jen tak líbali a já ho nezarazila, ani když mi sundal košili.

„Nedělám to,“ upozornila jsem ho mezi polibky. Neměla jsem v úmyslu přijít o panenství na pohovce ve společenské místnosti.

Zarazil se, na chviličku se zamyslel a nakonec se rozhodl na mě nenaléhat. „Fajn.“

Ale nalehl na mě doslova a nepřestával mě líbat se stejné žhavou intenzitou. Přejížděl mi rty po krku, a když jsem na kůži ucítila jeho ostré zuby, nedokázala jsem zadržet vzruše­né povzdechnutí.

Nadzvedl se a udiveně na mě pohlédl. Na chviličku jsem ani nedýchala, jen jsem si vybavovala rozkoš z upířího kous­nutí. Uvažovala jsem, jaké by to asi bylo, kdyby mě kousnul a přitom jsme to dělali. Pak jsem si ale uvědomila, že je to tabu. I kdybychom neměli sex, dát mu krev, když jsme dělali tohle, bylo stejně špatné a nechutné.

„Ne,“ varovala jsem ho.

„Chceš to.“ Z jeho hlasu čišelo vzrušení. „Vidím to na tobě.“ „Ne, přestaň.“

Oči se mu rozzářily. „Jak..., Totiž, už jsi to někdy dělala?“

„Ne,“ ušklíbla jsem se. „Jasně, že ne.“

Pozoroval mě těma svýma nádhernýma modrýma očima a přemýšlel. Jesse možná hodně flirtoval a dost si své zážitky přikrášloval, ale nebyl hloupý.

„Chováš se, jako bys to už zažila. Vzrušila ses, když jsi ucítila moje zuby na krku.“

„Prostě dobře líbáš,“ opáčila jsem, ačkoli jsem si to tak docela nemyslela. Slintal trochu víc, než bylo nutno. „Nemyslíš, že by to všichni věděli, kdybych dávala krev?“

To zjištění ho úplné ohromilo. „Nevěděli, když jsi to nedělala tady. Ale dělalas to, když jste byly na útěku, že jo? Krmila jsi Lissu.“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla jsem.

Na něco kápnul a dobře si toho byl vědom. „Byl to jediný způsob. Neměly jste dárce. Teda jo!“

„Nějaký našla,“ zalhala jsem. Byla to stejná lež, jakou jsme nabulíkovaly Natálii a ona ji pak šířila dál. Nikdo - až na Christiana - to vůbec nezpochybňoval. „Spousta lidí to chce vyzkoušet.“

„Jasně,“ prohlásil s úsměvem. Sklonil ústa opět k mému krku.

„Nejsem krvavá děvka,“ vyštěkla jsem a odtáhla se od něj.

„Ale chceš to. Líbí se ti to. Jako všem dhampýrkám.“ Jeho zuby se znovu ocitly na mojí kůži. Ostré. Nádherné.

Nabyla jsem dojmu, že nepřátelský postoj by situaci jen zhoršil, a tak jsem se radši rozhodla pro škádlení. „Přestaň,“ pověděla jsem mu něžně a přejela mu prstem po rtech. „Říkám ti, že taková nejsem. Ale jestli hledáš využití pro svoji pusu, pár věcí mě napadá.“

To ho zaujalo.

„Jo? Jako co?“ A vtom se otevřely dveře.

Okamžitě jsme od sebe odskočili. Čekala jsem nějakého studenta nebo možná i vychovatelku. Koho jsem ale nečeka­la, byl Dimitrij.

Rozrazil dveře, jako by očekával, že nás tam najde. V té chvíli hrůzy, kdy zuřil jako divoká bouře, jsem pochopila, proč ho Mason nazývá bohem. Mrknutím oka se ocitl u Jesse a vytáhl ho za košili, ubohý Moroj se skoro nedotýkal nohama země.

„Jak se jmenuješ?“ vyštěkl Dimitrij.

„J-Jesse, pane. Jesse Zeklos, pane.“

„Pane Zeklosi, máte dovoleno zdržovat se v této části koleje?“

„Ne, pane.“

„Znáte pravidla styku chlapců a dívek na Akademii?

„Ano, pane.“

„Pak vám doporučuju, abyste odtud co nejrychleji vypadl, jinak vás předám někomu, kdo vás řádně potrestá. A jestli vás ještě někdy načapu takhle,“ - Dimitrij ukázal na pohovku kde jsem se krčila polonahá - „potrestám vás já. A bude to bolet. Hodně. Rozumíte?“

Jesse vyvalil oči a polkl. Ten statečný frajer, co ho ze sebe vždycky dělal, byl rázem pryč. Nebylo divu, když ho pevně držel fakt vysoký a fakt naštvaný Rus. „Ano, pane!“

„Tak běž.“ Dimitrij ho pustil, a pokud je to vůbec možné, Jesse vystřelil z místnosti snad ještě rychleji, než tam Dimitrij vpadl. Potom se můj instruktor otočil ke mně a oči mu nebez­pečně plály. Neřekl ani slovo, ale jeho rozzuřený, nesouhlas­ný výraz mluvil jasně.

A pak se všechno změnilo.

Jako by si mě předtím Dimitrij vůbec nevšiml a až teď mě poprvé zaregistroval. Kdyby to byl jakýkoli jiný chlap, řekla bych, že na mě čumí. Rozhodně si mě prohlížel. Prohlížel si můj obličej i moje tělo. Najednou jsem si uvědomila, že mám na sobě jen džíny a podprsenku - ještě ke všemu černou pod­prsenku. Dobře jsem si uvědomovala, že na téhle škole není zrovna moc holek, které by v podprsence vypadaly tak dobře jako já. Dokonce i někdo, jako je Dimitrij, člověk zaměřený jen na povinnosti a trénování, to ocenil.

Nakonec jsem ucítila, jak se mi po těle rozlévá teplo a do­šlo mi, že Dimitrijův pohled se mnou dělá víc než Jesseovy polibky. Dimitrij byl občas tichý a odtažitý, ale taky byl tak obětavý a odhodlaný, že tohle jsem u žádného jiného člověka neviděla. Uvažovala jsem, jak by se asi tahle moc a síla mohla projevit…v sexu. Napadlo mě, jaké by to pro něj bylo, kdyby se mě dotýkal…Sakra!

Na co jsem to myslela? Zbláznila jsem se? Zahanbeně jsem se rozhodla překrýt své pocity sebejistým chováním.

„Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptala jsem se.

„Obleč se.“

Pevně semkl rty a cokoli, co pociťoval, bylo rázem pryč. Vystřízlivěla jsem z té divočiny a pustila z hlavy svoji stupid­ní reakci. Hned jsem si natáhla košili a bylo mi dost nepříjem­né, že tam pořád postává.

„Jak jsi mě našel? Sleduješ mě, abys měl jistotu, že nezdrhnu?“

„Buď zticha,“ vyštěkl a sklonil se ke mně, takže jsme se ocitli tváří v tvář. „Školník tě viděl a nahlásil to. Máš vůbec ponětí, jaká to byla pitomost?“

„Já vím, já vím, jsem pořád v podmínce, že jo?“

„Nejde jenom o to. Mluvím o tom, že je pitomost vůbec se dostat do takovéhle situace.“

„Do takovýchhle situací se dostávám pořád, soudruhu. O nic nejde.“ Můj strach vystřídal vztek. Nelíbí se mi, když se mnou někdo zachází jako s dítětem.

„Neříkej mi tak. Vždyť ani nevíš, o čem mluvíš.“

„Jasně, že jo. Minulý rok jsem psala referát o RSSR.“

„SSSR. A o něco rozhodně jde. Morojové se zapletou s dhampýrkami jen proto, aby se tím pak mohli chlubit.“

„No a?“

„No a?“ Zatvářil se znechuceně. „Copak nemáš žádnou sebeúctu? Pomysli na Lissu. Takhle působíš dost lacině. Děláš přesně to, co si většina lidí myslí, že dhampýrky dělají, a to pak vrhá špatné světlo i na Lissu. A na mě.“

„Aha. Tak o tomhle to je. Zraňuju tvou velkou mužskou pýchu? Bojíš se, že zničím tvoji pověst?“

„Svou pověst už mám, Rose. Určil jsem si svoje hodnoty a podle nich žiju, už dlouho. Jaké hodnoty máš ty, to jsme právě viděli.“ Hlas mu zněl zase o něco tvrději. „Teď se vrať do svého pokoje - teda pokud to zvládneš, aniž by ses vrhla na někoho dalšího.“

„Snažíš se mi naznačit že jsem děvka?“

„Slyšel jsem, co o tobě kluci povídají. Slyšel jsem toho o tobě spoustu.“

Au. Nejradši bych na něj zařvala, že mu nic není do toho, co dělám se svým tělem, ale jeho vztek a zklamání mě od toho odradily. Nevěděla jsem, proč to vnímám takhle. „Zklamat“ někoho, jako je třeba Kirová, bylo normální, ale zklamat Dimitrije? Vybavovala jsem si, jak jsem na sebe byla hrdá, když mě posledně při tréninku párkrát pochválil. A teď, když jsem viděla, jak jsem ho zklamala..., najednou jsem si připadala stejně laciná, jako to o mně tvrdil.

Něco se ve mně zlomilo. Zamrkala jsem, abych rozehnaly slzy. „Proč je tak špatný, že... že se bavím? Je mi sedmnáct. Co bych si nemohla užívat?“

„Je ti sedmnáct a ani ne za rok bude něčí život záviset jen na tobě.“ Jeho hlas zněl pořád pevně, ale už se do něj vloudila i starostlivost „Kdybys byla člověk nebo Morojka, mohla by ses bavit. Mohla bys dělat všechno, co dělají ostatní holky.“

„Ale ty říkáš, že nemůžu.“

Odhlédl se a jeho tmavé oči se upřely do prázdna. Myslel na něco vzdáleného. „Když mi bylo sedmnáct, potkal jsem Ivana Zeklose. Nebyli jsme jako ty a Lissa, ale stali se z nás kamarádi. A když jsem odmaturoval, požádal mě, abych mu dělal strážce. Patřil jsem k nejlepším studentům na škole. Při vyučování jsem dával pozor, ale nakonec jsem pochopil, že to nestačí. Tak to už v životě chodí. Jedno uklouznutí, jedno rozptýlení...“ Povzdechl. „A najednou je pozdě.“

V krku jsem měla knedlík, když jsem si pomyslela, jak by jedno uklouznutí mohlo stát Lissu život.

„Jesse je taky Zeklos,“ řekla jsem, když mi došlo, že Dimitrij právě vyhodil příbuzného svého kamaráda a svěřence.

„Já vím.“

„Trápí tě to? Připomíná ti Ivana?“

„Nezáleží na tom, jak se cítím. Nezáleží na tom, jak se kdokoli z nás cítí.“

„Ale trápí tě to.“ Najednou mi to bylo úplně jasné. Viděla jsem jeho bolest, i když se ji přede mnou snažil skrýt. „Trápíš se. Každý den, že jo? Chybí ti.“

Dimitrij na mě překvapeně pohlédl, jako by nechtěl, abych zrovna tohle věděla, jako bych právě odhalila nějaké jeho ta­jemství. Myslela jsem si o něm, že je rezervovaný a nespolečenský, ale možná to byla jen jeho obrana, jak si udržet odstup od ostatních lidí, takže v případě, že by někoho ztratil, vůbec by ho to nebolelo. Ivanova smrt na něm rozhodně nechala stopy.

Uvažovala jsem, jestli je Dimitrij osamělý.

Jeho překvapený pohled zmizel a vystřídal jej jeho obvyk­lý vážný výraz. „Nezáleží na tom, jak se cítím. Oni jsou na prvním místě. Musíme je chránit.“

Znovu jsem pomyslela na Lissu. „Jo, to musíme.“

Zavládlo dlouhé mlčení, než promluvil znovu.

„Říkala jsi mi, že chceš bojovat, opravdu bojovat. Platí to pořád?“

„Ano. Rozhodně.“

„Rose..., můžu tě učit, ale musím nejdřív uvěřit, že jsi tomu opravdu oddaná. Nemůžeš se nechat takhle rozptylo­vat.“ Ukázal na pohovku. „Můžu ti věřit?“

Znovu mi bylo do pláče, když se na mě takhle díval a žá­dal po mně tak závažnou věc. Nechápala jsem, jak na mě ten chlap může mít takový účinek. Nikdy jsem se moc nestarala o to, co si o mně kdo myslí. „Ano, slibuju.“

„Dobře. Budu tě učit, ale musíš být silná. Vím, že nesnášíš běhání, ale je to vážně nutné. Nemáš ponětí, jací jsou Strigojové. Škola se tě na to snaží připravit, ale dokud sama neuvidíš, jak jsou silní a rychlí.., to si zkrátka ani nedovedeš představit. Takže nemůžete přestat s běháním a udržováním kondičky. Jestli se chceš naučit bojovat, musíme přidat další trénink. Zabere ti to víc času. Na domácí úkoly ani na nic dalšího už ti pak příliš mnoho času nezbyde. Budeš utahaná. Hodně.“

Přemýšlela jsem o tom, přemýšlela jsem o něm, přemýšlela jsem o Lisse. „To je jedno. Když říkáš, abych to dělala, tak to budu dělat.“

Pečlivě se mě prohlížel, jako by pořád zvažoval, jestli mi může věřit. Nakonec jen spokojeně kývl. „Začneme zítra.“