Bývali Strigojové. Regiment strážců je dostihl a zabil. Pokud ty řeči, co se šířily, byly pravdivé, Christian byl oči­tým svědkem té události, když byl ještě malý. A přestože sám nebyl Strigoj, pár lidí si myslelo, že k tomu nemá daleko. Neustále chodil v černém a uznával jen sám sebe.

Ať už byl Strigoj nebo ne, nevěřila jsem mu. Byl to pitomec a já v duchu řvala na Lissu, aby tam odtud vypadla - ne že by můj křik k něčemu byl. Debilní jednosměrné pouto.

„Co tady děláš?“ zeptala se.

„Koukám, co je tu zajímavého. Tahle plátěná skládací žid­le se v tomhle ročním období může celkem hodit. A támhle máme starou bednu nacpanou spisy blahoslaveného a šíle­ného svatého Vladimíra. A nesmíme zapomenout ani na ten nádherný stůl bez noh támhle v rohu.“

„Kašlu na to.“ Obrátila oči v sloup a vydala se ke dveřím, ale on jí zastoupil cestu.

„No a co ty?“ dobíral si ji. „Proč jsi tady? Nemusíš náho­dou jít na nějakej večírek nebo někomu zničit život?“

Lisse se náhle vrátila její jiskra. „No to je super. Vypadám snad, že tady odříkávám liturgii? Snažíš se mě naštvat, aby sis dokázal, jakej jseš frajer? Nějaká holka, ani nevím, jak se jmenuje, na mě dneska ječela a teď ještě ty. Jaký to je, zůstat úplně sám?“

„Aha, tak proto jsi tady. Rozjedeme litovací večírek.“

„To není fór. Myslím to vážně.“ Poznala jsem, že Lissa už začíná pořádně zuřit. Přebilo to i její nedávnou úzkost.

Pokrčil rameny a ledabyle se opřel a o svažující se zeď. „Já jsem pro. Miluju litovací večírky. Škoda, že jsem nepřinesl papírový čepičky. Tak nad čím chceš skučet nejdřív? Jak jsi celej den strávila tím, že ses snažila být zase oblíbená a milovaná? Jak musíš čekat pár týdnů, než Hollister pošle nový oblečení? Kdybys k němu běžela, třeba by to netrvalo tak dlouho.“

„Nech mě jít,“ procedila vztekle skrz zuby a tentokrát ho odstrčila na stranu.

„Počkej,“ ozval se, když už byla ve dveřích. Z jeho hlasu seúplně vytratil sarkasmus. „Jaký... Jaký to bylo?“

„Co jaký bylo?“ vyštěkla.

„Když jsi byla pryč. Venku z Akademie.“

Než odpověděla, na chviličku zaváhala. Tenhle přirozený pokus o navázání rozhovoru ji vyvedl z míry. „Bylo to super. Nikdo nevěděl, kdo jsem. Prostě jsem byla jen další obličej. Žádná Morojka. Žádná princezna. Nic.“ Zadívala se na podlahu. „Tady si všichni myslí, že vědí, kdo jsem.“

„Jo. Je dost těžký přežít svou minulost,“ pronesl hořce.

V tu chvíli Lisse došlo - a mně se zpožděním taky-, jak těžké to Christian musí mít. Lidé se k němu většinou chovali, jako by ani neexistoval. Jako by byl duch. Nemluvili s ním ani o něm. Prostě ho vůbec nebrali na vědomí. Zločin jeho rodi­čů byl až příliš hrůzný a jeho stín dopadal na celou rodinu Ozerových.

Beztak ji ale už naštval natolik, že ho teď litovat nedoká­zala.

„Počkej - tohle je ten tvůj litovací večírek?“

Rozesmál se, skoro jako by s tím souhlasil. „V téhle míst­nosti provádím soukromé litovací večírky už rok.“

„Promiň,“ vydechla Lissa naštvaně. „Ale já sem chodila, ještě než jsem zdrhla. Chodím sem dýl, takže si to tady můžu nárokovat.“

„Práva squatterů. Já se navíc musím poflakovat kolem kostela, jak nejdýl to jenom jde, aby lidi věděli, že se ze mě nestal Strigoj... zatím.“ Znovu se vrátil ten jeho zatrpklý tón.

„Pokaždé tě vídám na mši. To je jediný důvod, proč tam chodíš? Abys vypadal dobře?“ Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu. To je další následek jejich hříchů proti světu.

„Jasně,“ odvětil. „Proč tam jinak chodit? Pro dobro duše?“

„To je jedno,“ odsekla Lissa, která měla zjevně jiný názor. „Tak tě tu nechám o samotě.“

„Počkej,“ požádal ji znovu. Nevypadal, že by chtěl, aby odešla. „Nabízím ti dohodu. Můžeš sem taky chodit, když mi povíš jednu věc.“

„Jakou?“ Zadívala se na něj.

Naklonil se k ní. „Ze všech těch drbů, co jsem o tobě dneska slyšel - a věř mi, že jich bylo hodně, i když je nikdo nepo­vídal přímo mně - je jeden, kterej mě zaujal. Lidi rozebírali všechno možný: proč jste odešly, co jste venku dělaly, proč jste se vrátily, jakou máš specializaci, co Rose řekla Mie, bla bla bla. A mezi tím vším nikdo, vůbec nikdo nezpochybnil tu stupidní historku, co povídala Rose o těch sockách, co ti dovolí pít jejich krev.“

Sklopila zrak a já ucítila, jak se jí krev hrne do tváří. „Není to historka a už vůbec ne stupidní.“

Tiše se zasmál. „Já jsem žil s lidmi. S tetou jsme se drželi stranou po tom, co moji rodiče... umřeli. Není tak lehký opat­řit si krev.“ Když neodpovídala, znovu se zasmál. „Byla to Rose, že jo? To ona tě krmila.“

Oběma námi znovu projel strach. O tom se nikdo na celé škole neměl dovědět. Kirová a strážci, co byli v obraze, to věděli, ale nechávali si to pro sebe.

„No jestli tohle není přátelství, pak už nevím, co by přátel­ství mělo být,“ konstatoval.

„Nesmíš to všude rozhlásit,“ vyhrkla.

To nám tak ještě chybělo. Jak mi bylo připomenuto, dárci jsou závislí na upířím kousnutí. Přijímáme to jako součást života, ale stejně na dárce pohlížíme spatra. Když Morénovi dovolí někdo jiný - a obzvláště dhampýr -, aby pil jeho krev, je to skoro... no... oplzlost. Jednou z nejzvrácenějších, téměř až pornografických věcí, co může dhampýr udělat, je, když dovolí Morojovi, aby pil jeho krev během sexu.

Lissa a já jsme spolu samozřejmě neměly sex, ale oběma nám bylo jasné, co by si ostatní pomysleli, kdyby se dovědí že jsem ji krmila.

„Nikomu to neříkej,“ požádala ho Lissa.

Zabořil ruce do kapes u kabátu a usedl na jednu z beden. „Komu bych to asi tak vykládal? Nechceš si sednout na sedátko u okna? Dneska je tvoje a chvíli si ho můžeš užívat. Teda pokud se mě už nebojíš.“

Prohlížela si ho váhavým pohledem. Vypadal zle a nevlídně, rty měl zvlněné do úsměvu, který jasně říkal „jsem já to ale rebel“. Ale nevypadal nijak nebezpečně. Ani nevypadal jako Strigoj. Lissa obezřetně usedla zase na sedátko u okna a nepřítomně si třela paže, aby jí nebyla zima.

Christian ji pozoroval a o chvilku později už se atmosféra v místnosti citelně oteplila.

Lissa se mu podívala do očí a usmála se. Překvapilo ji, že nikdy dřív nezaregistrovala, jak ledově modré je má. „Ty se specializuješ na oheň?“

Kývl a vytáhl rozlámanou židli. „Teď tady máme úplně luxusní bejvák.“ Vize se náhle přetrhla.

„Rose? Rose?“

Zamrkala jsem a uviděla před sebou Dimitrijův obličej. Skláněl se ke mně a oběma rukama mi svíral ramena. Asi jsem se už před nějakou dobou zastavila; stáli jsme uprostřed dvo­ra, který odděloval budovy vyšší školy.

„Jsi v pořádku?“

„Já... jo. Byla jsem... byla jsem s Lissou...“ Přejela jsem si rukou po čele. Nikdy předtím jsem neměla takhle dlouhý a jasný prožitek. „Byla jsem v její hlavě.“

„V její... hlavě?“

„Jo. To je součástí pouta.“ Nechtělo se mi to zdlouhavě vysvětlovat.

„Je v pořádku?“

„Ano, je...“ Zaváhala jsem. Je v pořádku? Christian Ozera ji právě pozval, aby s ním poseděla na půdě. To není dobré. Něco jiného je „plout se středním proudem“ a něco jiného ob­rátit se na temnou stranu. Jenže pocity, které ke mně přichá­zely naším poutem, už nebyly vyděšené ani rozzuřené. Lissa byla skoro spokojená, přestože byla pořád trochu nervózní. „Není v žádném nebezpečí,“ řekla jsem nakonec. A doufala jsem v to.

„Můžeš jít dál?“

Ten neústupný a za všech okolností klidný bojovník, jak jsem ho poznala, byl pryč - i když jen na chviličku. Vypadal teď starostlivě. Opravdu starostlivě. Jak jsem tak na sobě cítila jeho upřený pohled, v hloubi duše mě to znervózňovalo - což bylo pochopitelně hloupé. Neměla jsem důvod chovat se jako šílená jen proto, že se na mě kouká až moc hezký chlap. A na­víc, podle Masona to byl nespolečenský bůh. Takový, který by mě nechal klidně trpět a sám by odešel.

„Jo, jsem v pohodě.“

Vešla jsem do šatny u tělocvičny a převlékla se do spor­tovního oblečení, které mi konečně dali po celém dni, kdy jsem cvičila v džínách a tričku. Strašné. Trápilo mě, že se Lissa kamarádí s Christianem, ale teď jsem tu myšlenku odsunula stranou, protože všechny moje svaly protestovaly, že už dnes nechtějí žádné další cvičení.

Tak jsem navrhla Dimitrijovi, že by mi protentokrát mohl cvičení odpustit.

Smál se a já si byla naprosto jistá, že se směje mně, a se mnou.

„Co je na tom k smíchu?“

„Aha,“ poznamenal a jeho úsměv zmizel. „Tys to myslela vážně.“

„Samozřejmě, že jo! Podívejte, vlastně jsem dva dny nespala. Proč teď musíme začít s tréninkem? Nechte mě jít spát.“ zakvílela jsem. „Jen na hodinu.“

Založil si ruce přes hruď a shlížel na mě. Jeho nedávná starostlivost byla tatam. Teď tu byla práce. Drsná. „Jak se teď cítíš? Po tom tréninku a cvičení, cos za celý den absolvovala?“ „Všechno mě bolí jak ďas.“

„Zítra to bude horší.“

„Takže?“

„Takže bude lepší, když se na to vrhneš teď, dokud se pořád cítíš... Dokud se necítíš tak blbě.“

„Co to je za logiku?“ opáčila jsem.

Ale když mě odvedl do posilovny, už jsem se nehádala, Ukázal mi činky, řekl, kolikrát je mám zvedat, a sám si zalezl do rohu, kde se usadil s ošuntělým westernovým románem. To je teda bůh.

Když jsem skončila, stoupl si vedle mě a předvedl mi pár protahovacích cviků na uvolnění.

„Jak jste to dopracoval na Lissina strážce?“ zeptala jsem se. „Před pár lety jste tady ještě nebyl. Studoval jste vůbec tady na škole?“

Neodpověděl hned. Nabyla jsem z toho dojmu, že o sobě moc často nemluví. „Ne. Studoval jsem na Sibiři.“

„Ty jo! To musí být ještě horší místo než Montana.“

V očích mu zajiskřilo cosi - možná pobavení -, ale jinak nedal znát, že poznal, že to byl vtip. „Po maturitě jsem dě­lal strážce lordu Zeklosovi. Nedávno ho zabili.“ Jeho úsměv zmizel a jeho výraz potemněl. „Poslali mě sem, protože tady v kampusu potřebovali víc lidí. Když se objevila princezna, přidělili mě k ní, jelikož jsem stejně byl tady. Ale to je jedno, stejně je to jen do té doby, než opustí kampus.“

Uvažovala jsem o tom, co řekl předtím. Nějaký Strigoj za­bil chlápka, kterému dělal Dimitrij strážce? „A ten lord umřel, když jste byl ve službě?“

„Ne. Byl s jiným strážcem. Já jsem u toho nebyl.“

Zmlkl, myšlenky se mu zjevně zatoulaly někam jinam. Morojové od nás očekávali hodně, ale věděli, že strážci jsou - víceméně - jen lidé. Tudíž i strážci dostávali plat a měli volno, stejně jako v jakékoli jiné práci. Někteří obzvláště drsní strážci jako moje máma - si odmítali brát dovolenou s tím, že slí­bili, že svého Moroje nikdy neopustí. Jak jsem tak sledovala Dimitrije, měla jsem dojem, že se nejspíš taky stane takovým tvrďákem. Pokud měl legálně volno, těžko si mohl dávat za vinu, co se tomu chlápkovi přihodilo. Jenže si to evidentně vyčítal. Taky bych si vyčítala, kdyby se něco stalo Lisse.

„Hele,“ řekla jsem, jelikož jsem najednou pocítila potřebu nějak ho rozveselit. „To vy jste přišel s plánem, jak nás dostat zpátky sem? Protože to byl vychytanej plán. Brutální síla a tak podobně.“

Zvědavě pozvedl jedno obočí. Boží. Vždycky jsem si přála to umět. „Ty mě za to chválíš?“

„No, bylo to mnohem lepší než ten jejich předešlý pokus.“ „Předešlý pokus?“

„Jo. V Chicagu. Poslali na nás smečku psychopsů.“

„Tohle bylo poprvé, co jsme vás našli. V Portlandu.“

Sedla jsem si a překřížila nohy. „Ti psi nebyli výplodem mojí fantazie. Kdo jiný by je poslal? Jedině Morojové. Třeba vám o tom nikdo neřekl.“

„Třeba,“ poznamenal přezíravě. Podle jeho výrazu mi bylo jasné, že tomu nevěří.

Potom jsem se vrátila na kolej noviců. Morojští studenti bydleli na druhé straně nádvoří, blíž k jídelně. Tohle uspo­řádání mělo své výhody. My novicové jsme bydleli blíž k tělocvičně a k hřišti. Žili jsme odděleně, abychom přizpůsobili rozdílné životní styly Morojů a dhampýrů. V jejich koleji nebyla skoro žádná okna, krom těch s tónovanými skly, která zmírňovala sluneční svit. Také tam měli speciální sekci, kde se zdržovali dárci, aby byli vždycky po ruce. Kolej noviců byla mnohem otevřenějším a prosvětlenějším prostorem.

Měla jsem svůj pokoj, protože noviců tu bylo málo, holek ještě míň. Místnost, kterou mi přidělili, byla malá a jednoduchá, s dvojitou postelí a stolkem s počítačem. Těch mých pár věcí mi sem dopravili z Portlandu a teď byly všechny v krabicích, rozestavěných po celém pokoji. Prohrábla jsem je a vytáhla si tričko na spaní. Při tom jsem našla několik fotek. Na jedné jsme byly s Lissou na fotbalovém utkání v Portlandu, druhá fotka byla z prázdnin s její rodinou, kde jsme byly rok před tou nehodou.

Položila jsem fotky na stůl a zapnula počítač. Někdo z technické podpory byl tak hodný, že mi tu nechal papír s instrukcemi, jak si obnovit svou e-mailovou schránku a jak nastavit heslo. Udělala jsem obojí a byla šťastná, že nikoho ani nenapadlo, že takhle můžu komunikovat s Lissou. Teď už jsem ale byla příliš unavená, než abych jí psala. Když jsem chtěla počítač zase vypnout, všimla jsem si ale, že tam mám zprávu. Od Janine Hathawayové. Bylo to krátké:

Jsem ráda, že jsi zpátky. To, co jsi udělala, je neomluvitelné.

„Taky tě mám ráda, mami,“ zamumlala jsem a vypnula počítač.

Když jsem si pak šla lehnout, usnula jsem dřív, než mi hlava dopadla na polštář. A ráno jsem se cítila ještě desetkrát hůř - přesně, jak Dimitrij předvídal. Ještě jsem ležela v posteli a znovu zvažovala, jaké výhody by mělo znovu utéct. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem včera dostala na budku, a došlo mi, že jediná možnost, jak zabránit tomu, aby se to už víckrát nestalo, je vytrvat a trénovat.

Bolely mě všechny svaly, takže cvičení bylo ještě horší, ale přežila jsem trénink s Dimitrijem před vyučováním i další vy­učování, aniž bych ztratila vědomí nebo omdlela.

U oběda jsem hned odtáhla Lissu od Nataliina stolu a udě­lila jí přednášku o Christianovi, za jakou by se nemusela sty­dět ani Kirová. Tak trochu jsem ji sprdla za to, že mu řekla, jak jsme to spolu měly s krví. Kdyby tohle vyšlo najevo, spo­lečenský život nás obou by byl v troskách a já Christianovi nevěřila, že to nikomu nepoví.

Lissa ale měla jiné starosti.

„Tys byla zase v mojí hlavě?“ vyjekla. „Na takhle dlouho?“

„Neudělala jsem to schválně,“ oponovala jsem jí. „Prostě se to stalo. Ale o to teď nejde. Jak dlouho jsi tam s ním pak ještě seděla?“

„Moc dlouho ne. Byla to docela... zábava.“

„Už to ale nesmíš udělat znovu. Jestli lidi zjistí, že se s ním scházíš, ukřižujou tě.“ Varovně jsem na ni pohlédla. „Neděláš do něj, že ne?“

Zamračila se. „Ne. Jasně, že ne.“

„Dobře. Protože jestli chceš s někým chodit, tak bys to mohla zase dát dohromady s Aaronem.“ Byl nudný, to ano, ale bezpečný. Stejně jako Natálie. Proč jsou jen všichni ne­škodní tak nudní? Možná, že právě to je definice bezpečí.

Lissa se rozesmála. „Mia by mi vyškrábala oči.“

„Můžeme jí ukázat. A navíc Aaron si zaslouží někoho, kdo nenakupuje hadry v dětským oddělení.“

„Rose, přestaň říkat takový věci.“

„Říkám jenom to, co ty nikdy neřekneš.“

„Ona je jenom o rok mladší,“ namítla Lissa, načež se za­smála. „Nemůžu uvěřit, že si myslíš, že já nás přivedu do průšvihu.“

Když jsme se pak vydaly zpátky do školy, s úsměvem jsem na Lissu pohlédla. „Ale stejně Aaron vypadá dost dob­ře, co?“

Také se usmála, ale do očí se mi nepodívala. „Jo, je dobrej.“„Teda! Vidíš to? Měla bys ho sbalit.“

„To je jedno. Teď mi vyhovuje jenom s ním kamarádit.“ „Kamarádi, co si dřív strkali jazyk až do krku.“

Obrátila oči v sloup.

„Fajn.“ Už jsem toho nechala. „Tak nech Aarona ve školce. Ale po tu dobu se drž dál od Christiana. Je nebezpečný.“

„Přeháníš. Nebude z něj Strigoj.“

„Má na tebe špatný vliv.“

Zasmála se. „Myslíš, že mi hrozí, že stanu Strigojkou?“

Nečekala na mou odpověď, jen strčila do dveří a šla dál na naši hodinu biologie. Zůstala jsem stát přede dveřmi a v duchu si přehrávala její slova. Po chvilce jsem se vydala za ní. Hned v učebně jsem ale spatřila královské v akci. Několik kluků a uhihňaných holek se právě bavilo na účet nějakého společenského Moroje. Moc jsem ho neznala, ale věděla jsem, že nemá prachy a rozhodně nepatří ke královským. Pár jeho mučitelů patřilo mezi ty, co ovládají magii vzduchu, takže mu rozfoukali papíry ze stolu a nechali je poletovat po třídě, zatímco se je ten chudák snažil posbírat.

Moje instinkty mi napovídaly, abych něco udělala, třeba profackovala ty vzdušné magiky. Jenže jsem se nemohla po­rvat s každým, kdo mi leze na nervy, a rozhodně ne s partou královských, když s nimi Lissa musela nějak vycházet Mohla jsem jim tak maximálně věnovat znechucený pohled a ode­brat se ke své lavici. Než jsem tam ale došla, někdo mě chytil za předloktí. Jesse.

„Hej,“ upozornila jsem ho se smíchem. Naštěstí se nezdá­lo, že by se přidal k těm mučitelům. „Od tohohle zboží ruce pryč.“

Usmál se na mě, ale ruku neodtáhl. „Rose, řekni Paulovi o tom boji na hodině profesorky Karpový.“

Naklonila jsem k němu hlavu a obdařila ho hravým úsmě­vem. „Na jejích hodinách bylo bojů.“

„Na tý s krabem. A tarbíkem.“

Rozesmála jsem se, když jsem si na to vzpomněla. „Jo, jas­ně. Ale myslím, že to byl křeček. Jen jsem ho dala do nádoby ke krabovi a oba se tak snažili dostat se ode mě co nejdál, že spolu začali bojovat.“

Paul, který seděl o kousek dál, se taky rozesmál. Moc jsem ho neznala. Přišel sem na školu minulý rok a tuhle historku zjevně ještě neslyšel. „Kdo vyhrál?“

Tázavě jsem pohlédla na Jesse. „Nevzpomínám si. Ty jo?“

„Ne. Jenom si pamatuju, jak byla Karpová zděšená.“ Obrá­til se k Paulovi. „Člověče, tuhle naši bývalou profesorku jsi měl vidět. Myslela, že po ní všichni jdou, a plácala hrozný nesmysly. Byla na palici. Když všichni spali, procházela se po kampusu.“

Přiškrceně jsem se usmála, jako kdyby mi to připadalo le­grační. Vzpomínala jsem na profesorku Karpovou a udivilo mě, že na ni myslím už podruhé během dvou dnů. Jesse měl pravdu - opravdu se hodně procházela po kampusu, když tady ještě pracovala. Byl to hukot. Jednou jsem na ni narazila - nečekaně.

Lezla jsem z okna svého pokoje, protože jsem šla na sraz s nějakými lidmi. Bylo už pozdě, takže jsme všichni museli být na svých pokojích a tvrdě spát. Pro mě ale byly tyhle úni­kové manévry zcela běžné. Byla jsem v tom dobrá.

Tenkrát jsem ale spadla. Měla jsem pokoj v druhém patře a v půli cesty mi sklouzla ruka. Jak jsem viděla, jak se země přibližuje, zoufale jsem se snažila něčeho zachytit a zpomalit tak svůj pád. O drsné kamenné zdi budovy jsem si odřela kůži, ale bolestivé odřeniny jsem v tu chvíli ani nestačila zare­gistrovat. Dopadla jsem na záda do trávy.

„Nejsi ve formě, Rosemarie. Měla bys být opatrnější. Tvoji instruktoři by byli zklamaní.“

Skrz vlasy, co mi spadly do očí, jsem uviděla profesorku Karpovou, jak nade mnou stojí a hledí na mě se zasněným výrazem V tu chvíli jsem se vzpamatovala a začalo mě bolet celé tělo.

Snažila jsem se to nevnímat a vyškrábala jsem se na nohy. Být s bláznivou Karpovou ve třídě, kde jsou i jiní studenti, byla jedna věc. Stát s ní ale venku a úplně sama, to bylo něco zcela jiného. Vždycky měla takový tajemný nezúčastněný pohled, z něhož mi naskakovala husí kůže.

Navíc bylo pravděpodobné, že mě hned odtáhne za Kirovou, která mi dá co proto. To bylo ještě děsivější.

Namísto toho se ale jen usmála a chytila mě za ruce. Trhla jsem sebou, ale ruce jsem neodtáhla. Když uviděla moje škrábance, jen sykla. Sevřela mi ruce pevněji a nepatrně se zamračila. Ucítila jsem na kůži pálení, přesto to bylo příjemné. A pak se mi rány zavřely. Trochu se mi točila hlava. Teplota stoupla. Krev zmizela, stejně jako bolest v boku a v noze.

Zalapala jsem po dechu a odtáhla ruce. Už jsem viděla spoustu morojských kouzel, ale takovéhle nikdy.

„Co... co jste udělala?“

Opět mě obdařila tím divným úsměvem. „Vrať se do svého pokoje, Rose. Tady venku je zlo. Nikdy nevíš, kdo tě sleduje.“

Pořád jsem zírala na svoje ruce. „Ale...“

Zadívala jsem se na ni a vůbec poprvé jsem si všimla, že po stranách na čele má jizvy. Jako by ji tam někdo podrápal. Mrkla na mě. „Nepovím to na tebe, když to nepovíš ty na mě.“

Skočila jsem zpátky do přítomnosti, pořád ještě rozhozená vzpomínkami na tu bizarní noc. Jesse mi zatím vykládal o nějakém večírku.

„Dneska večer musíš zdrhnout. Kolem půl devátý vyrazí­me na to místo do lesa. Mark sehnal nějakou trávu.“

Smutně jsem povzdechla a namísto husí kůže, která mi naskočila při vzpomínce na profesorku Karpovou, jsem pocítila lítost. „Nemůžu zdrhnout. Budu se svým ruským věznitelem.“

Pustil mi ruku a zatvářil se zklamaně. Pohrábl si vlasy barvy bronzu. Jo. Sakra škoda, že tam s ním nemůžu jít. To bych fakt měla někdy napravit. „Nemůžeš někdy zapomenout na dobrý chování?“ utahoval si ze mě.

Usmála jsem se na něj a doufala, že to byl svůdný úsměv. Pak jsem došla na svoje místo. „Jasně,“ houkla jsem na něj přes rameno. „Jako kdybych někdy byla dobře vychovaná.“