Skoro po týdnu jsem přišla za Adrianem.

Od toho útoku jsme neměli vyučování, ale museli jsme se řídit večerkou jako vždy. Už skoro nastal čas jít spát. Adrian se zatvářil šokovaně, když mě uviděl. Tohle bylo poprvé, co jsem ho vyhledala já, a ne obráceně.

„Malá dhampýrko,“ řekl a ustoupil stranou. „Pojď dál.“

Vešla jsem a málem se udusila z odéru alkoholu, který Adriana obklopoval. Dům pro hosty Akademie byl hezký, ale Adrian se zjevně nijak nezalamoval s úklidem. Měla jsem dojem, že je v lihu celou tu dobu od útoku. Televize hrála a na stolku u pohovky stála poloprázdná láhev vodky. Zvedla jsem ji a přečetla si nálepku. Bylo to rusky.

„Jdu nevhod?“ optala jsem se a postavila flašku zase na stůl.

„Ty nikdy nejdeš nevhod,“ oznámil mi galantně. Vypadal vyčerpaně. Pořád byl pěkný, ale pod očima měl tmavé kruhy, jako kdyby moc dobře nespal. Mávl rukou směrem ke křeslu a sám usedl na pohovku. „Poslední dobou jsem tě moc neviděl.“

Usedla jsem a opřela se. „Nestála jsem o to s někým se vidět,“ přiznala jsem.

Od toho útoku jsem s nikým moc nemluvila. Většinou jsem byla buď sama, nebo s Lissou. Její přítomnost mě uklidňovala, ale moc jsme se nebavily. Chápala, že se musím s tím vším vyrovnat. Snažila se mě podpořit a netlačila mě do hovorů o věcech, o kterých jsem mluvit nechtěla – i když by se mě ráda zeptala na spoustu věcí.

Akademie se se svými padlými rozloučila jediným hromadným obřadem, i když rodiny zesnulých pak zařídily řádný pohřeb každému jednotlivě. Já šla jen na hromadný pohřeb. Kostel byl nacpaný k prasknutí a bylo v něm místo už jen k stání. Otec Andrew četl jména mrtvých a mezi nimi padlo i jméno Molly a Dimitrije. Nikdo nemluvil o tom, co se jim skutečně stalo. I tak všichni truchlili. Topili jsme se v žalu. Nikdo nevěděl, jak se Akademie zase vzchopí a začne znovu fungovat.

„Vypadáš hůř než já,“ oznámila jsem Adrianovi. „Nevěřila bych, že je to vůbec možný.“

Zvedl láhev ze stolu a dlouze se napil. „Ne, ty vypadáš dobře jako vždycky. A já… těžko to vysvětlit. Ty aury mě dostávají. Je tady tolik bolesti. To si ani nedovedeš představit. Je to ochromující. Tvoje temná aura ve srovnání s tím působí skoro až radostně.“

„Proto tak chlastáš?“

„Jo. Naštěstí pak aury nevidím, takže ti o tý tvý dneska nic neřeknu.“ Nabídl mi flašku, ale já zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny a napil se sám. „Tak co pro tebe můžu udělat, Rose? Mám dojem, žes mě nepřišla zkontrolovat.“

Měl pravdu. Připadala jsem si strašně kvůli důvodu, který mě sem přivedl. Tenhle poslední týden jsem hodně přemýšlela. Vyrovnat se se smrtí Masona bylo těžké. Vlastně jsem se s ní nevyrovnala, ani když jsem začala vídat jeho ducha. A teď jsem truchlila nanovo. Koneckonců jsem nepřišla jenom o Dimitrije. Zemřeli kantoři, strážci i Morojové. Nikdo z mých blízkých přátel sice neumřel, ale pár spolužáků ano. Studovali na Akademii tak dlouho jako já a teď mi připadalo zvláštní, že už je nikdy neuvidím. Byla to veliká ztráta, bylo třeba se rozloučit se spoustou lidí.

Ale… Dimitrij. To byl jiný případ. Koneckonců, jak můžete dát sbohem někomu, kdo neumřel? To byl problém.

„Potřebuju peníze,“ vyklopila jsem Adrianovi na rovinu, aniž bych se obtěžovala s nějakým předstíráním.

Povytáhl obočí. „Nečekané. Aspoň od tebe. Ostatní to po mně chtějí poměrně často. Jenom mi, prosím tě, řekni, co bych měl financovat.“

Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na televizi. Zrovna v ní dávali reklamu na deodorant.

„Odcházím z Akademie,“ řekla jsem nakonec.

„Také nečekané. Vždyť maturuješ jen za pár měsíců.“

Podívala jsem se mu do očí. „Na tom nezáleží. Teď mám na práci jiný věci.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty zběhneš od strážců. Přidáš se ke krvavým děvkám?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Jasně, že ne.“

„Nebuď uražená. To není neopodstatněná domněnka. Když nebudeš strážkyně, co jinýho budeš dělat?“

„Už jsem ti to řekla. Musím vyřídit pár věcí.“

Povytáhl obočí. „Věcí, který tě přivádí do maléru?“

Pokrčila jsem rameny. On se rozesmál.

„Blbá otázka, co? Všechno, co děláš, tě přivede do maléru.“ Opřel si ruku o opěradlo a podepřel si bradu. „Proč chceš prachy ode mě?“

„Protože je máš.“

To ho taky rozesmálo. „A proč myslíš, že ti je dám?“

Nic jsem neřekla. Jen jsem se na něj dívala a snažila se do toho pohledu vložit veškeré své ženské kouzlo. Jeho úsměv se vytratil a on rozmrzele přimhouřil zelené oči. Odtrhl ode mě zrak.

„Sakra, Rose. Tohle nedělej. Ne teď. Zahráváš si s mými city k tobě. To není fér.“ Lokl si vodky.

Měl pravdu. Přišla jsem za ním, protože jsem věděla, že má pro mě slabost, kterou můžu využít ve svůj prospěch. Bylo to ode mě ubohé, ale jinou možnost jsem neměla. Vstala jsem a přesunula se vedle něj. Vzala jsem ho za ruku.

„Adriane, prosím,“ zaškemrala jsem. „Prosím, pomoz mi. Za nikým jiným jít nemůžu.“

„To není fér,“ zopakoval a bylo znát, že už nevyslovuje tak zřetelně. „Koukáš na mě těma svýma laníma očima, ale přitom mě nechceš. Nikdy jsi o mě nestála. Vždycky jsi měla v hlavě jen Belikova a jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti.“

Tentokrát měl taky pravdu. „Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se a dál jsem využívala své ženské zbraně. „Jsi jedinej, s kým můžu mluvit…, jedinej, kdo mi opravdu rozumí…“

„Vrátíš se?“ opáčil.

„Časem.“

Zaklonil hlavu a těžce vydechl. Vlasy, které měl vždycky stylově rozcuchané, teď měl už jenom rozcuchané. „Možná bude nejlepší, když odejdeš. Možná pak jeho ztrátu překonáš rychleji, když načas vypadneš. A rozhodně ti taky neublíží, když se chvíli budeš držet dál od Lissiny aury. Ta tvoje už nebude tak rychle tmavnout a zbavíš se toho hněvu, co tě pořád pohlcoval. Potřebuješ být šťastnější. A přestat vidět duchy.“

Moje svádění se na chvilku zadrhlo. „Lissa není důvodem, proč vídám duchy. Teda jo, ale ne tak, jak si myslíš. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Mám spojení se světem mrtvých, a čím víc zabíjím, tím je to spojení silnější. Proto vidím mrtvé a proto je mi zle, když jsou poblíž Strigojové. Už je vycítím. Taky jsou spojení s tím světem.“

Zamračil se. „Tvrdíš, že aury nic neznamenají? Že nebereš od Lissy účinky éteru?“

„K tomu taky dochází. Proto v tom byl takový zmatek. Myslela jsem, že se děje jen jedna věc, ale ve skutečnosti se odehrávaly hned dvě najednou. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Naštvu se…, rozzuřím, protože odebírám Lisse tu špatnou stránku. Proto moje aura tmavne, proto jsem tak zuřila. Zatím se to projevuje jenom jako obzvlášť hnusný naštvání…“ Zamračila jsem se a vybavila si tu noc, kdy mi Dimitrij zabránil jít po Jesseovi. „Ale netuším, co se z toho vyvine dál.“

Adrian povzdechl. „Proč je s tebou všechno tak složitý?“

„Pomůžeš mi? Adriane, prosím.“ Prsty jsem ho pohladila po hřbetu ruky. „Prosím tě, pomoz mi.“

Ubohost, ubohost! Takhle jsem se snad v životě nesnížila, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo mi jen na Dimitrijovi.

Adrian se konečně podíval zase na mě. Vůbec poprvé vypadal zranitelně. „Až se vrátíš, dáš mi šanci?“

Skryla jsem svůj údiv. „Jak to myslíš?“

„Jak jsem řekl. Nikdy jsi mě nechtěla, nikdy jsi o mně ani neuvažovala. Kytky, flirtování… Vůbec jsi to nebrala na vědomí. Pro tebe existoval jenom on a nikdo si toho nevšiml. Až si vyřídíš ty svoje záležitosti, budeš mě brát vážně? Dáš mi šanci, až se vrátíš?“

Jenom jsem zírala. Tohle jsem rozhodně nečekala. Můj původní instinkt mi napovídal říct ne. Že už nikdy nebudu nikoho milovat, že se moje srdce rozpadlo spolu s kouskem mé duše, který představoval Dimitrij. Jenže Adrian na mě hleděl s takovou vážností a po jeho obvyklých vtípcích nebylo ani stopy. To, co řekl, myslel vážně. V tu chvíli mi došlo, že o tom, co ke mně cítí, nikdy nežertoval. Lissa měla pravdu, když tvrdila, že mě Adrian miluje.

„Dáš mi šanci?“ zeptal se znova.

Jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti.

„Samozřejmě.“ Ta odpověď nebyla upřímná, ale nutná.

Adrian se podíval jinam a napil se vodky. Moc jí tam už nezbylo. „Kdy odcházíš?“

„Zítra.“

Odložil flašku, zvedl se a odešel do ložnice. Vrátil se s tlustým svazkem bankovek. Napadlo mě, jestli to schovává pod postelí nebo kde. Beze slova mi peníze podal, načež zvedl telefon a začal volat. Byl bílý den a lidský svět, který hospodařil s většinou morojských financí, byl vzhůru a v plném proudu.

Zatímco telefonoval, snažila jsem se soustředit na televizi, ale moc se mi to nedařilo. Pořád mě to nutilo škrábat si zadní stranu krku. Jelikož nikdo netušil, kolik Strigojů kdo vlastně zabil, všichni jsme místo obvyklých molnijských značek vyfasovali jiné tetování. Zapomněla jsem to jméno, ale tohle tetování vypadalo jako hvězdička. Znamenalo, že jeho nositel byl v bitvě, v níž zabil mnoho Strigojů.

Když Adrian konečně dotelefonoval, podal mi papírek. Byla na něm adresa banky v Missoule.

„Zajdi tam,“ řekl. „Stejně asi nejspíš budeš muset do Missouly, jestli se chceš dostat někam dál do civilizace. Zřídil jsem ti tam účet a máš na něm… hafo peněz. Zajdi tam a oni s tebou sepíšou papíry.“

Vstala jsem a nacpala si peníze do kapsy u bundy. „Děkuju,“ řekla jsem.

Bez váhání jsem ho objala. Sice z něj hrozně táhla vodka, ale měla jsem dojem, že aspoň tohle mu dlužím. Využila jsem jeho citů ke mně, abych mohla uskutečnit svoje záměry. Taky mě objal a několik vteřin mě jen tak držel. Když jsme se od sebe odtrhli, lehce jsem se dotkla rty jeho tváře a vypadalo to, že Adrian úplně přestal dýchat.

„Tohle ti nezapomenu,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Asi mi neřekneš, kam jdeš, co?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Promiň.“

„Jenom dodrž svůj slib a vrať se.“

„Neřekla jsem slibuju,“ upozornila jsem ho.

Usmál se a políbil mě na čelo. „Máš pravdu. Budeš mi chybět, malá dhampýrko. Dávej na sebe pozor. Kdybys někdy něco potřebovala, ozvi se. Budu na tebe čekat.“

Znovu jsem mu poděkovala a odešla. Neobtěžovala jsem se s tím, abych mu říkala, že se nejspíš načeká dost dlouho. Hrozila totiž reálná možnost, že už se nevrátím.

Druhý den jsem vstala brzo, hodnou chvíli předtím, než se celý kampus probral k životu. Skoro jsem nespala. Hodila jsem si bágl přes rameno a vydala se do hlavní kanceláře v administrativní budově. Kancelář byla taky ještě zavřená, tak jsem se usadila na zemi na chodbě. Čekala jsem, nudila se, a tak jsem si prohlížela svoje ruce. Na nehtu na palci jsem měla dva zlaté flíčky. Poslední zbytky manikúry. Asi po dvaceti minutách se objevila zástupkyně, která odemkla a pustila mě dovnitř.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptala se, jakmile usedla za stůl.

Podala jsem jí štos papírů, který jsem držela. „Odhlašuju se.“

Vykulila oči do neuvěřitelné velikosti. „Ale… co… To nemůžete…“

Poklepala jsem na papíry. „Můžu. Všechno jsem vyplnila.“

Pořád v šoku zamumlala cosi o tom, abych tu počkala, načež vyběhla z místnosti. Po několika minutách se vrátila s ředitelkou Kirovou. Tu zjevně cestou stačila stručně seznámit s tím, co se děje, protože ředitelka s nosem jako zobák na mě pohlížela dost nesouhlasně.

„Slečno Hathawayová, co to má znamenat?“

„Odcházím,“ oznámila jsem jí. „Končím. Nechávám toho.“

„To nemůžete udělat,“ namítla.

„Určitě můžu, když máte v knihovně tyhle odhlašovací formuláře. Všechno jsem řádně vyplnila.“

Její vztek se změnil v cosi smutnějšího a úzkostlivějšího. „Vím, že se toho v poslední době hodně seběhlo – všichni máme problémy se s tím vyrovnat –, ale to přece není důvod k tak unáhleným rozhodnutím. Když už nic jiného, potřebujeme vás víc než kdykoli dřív.“ Téměř mě prosila. Těžko uvěřit, že ještě před půl rokem mě chtěla vyloučit.

„Tohle není unáhlený závěr,“ řekla jsem. „Hodně jsem o tom přemýšlela.“

„Dovolte mi aspoň zavolat sem vaši matku a prodiskutovat to.“

„Už před třemi dny odletěla do Evropy. Ale stejně by to nic nezměnilo.“ Ukázala jsem na horní řádek na formuláři, kde byla kolonka datum narození. „Dneska je mi osmnáct. Ona by beztak nic nezmohla, když už jsem plnoletá. Tohle je moje volba. Tak dáte mi tam razítko, nebo mi budete bránit, abych odešla? Rozhodně bych vás přeprala, paní Kirová.“

Orazítkovaly mi papíry, ale moc šťastné z toho nebyly, Zástupkyně okopírovala dokument, který oficiálně prohlašoval, že už nejsem studentka na Akademii svatého Vladimíra. Ten budu potřebovat, aby mě pustili z hlavní brány.

Ke školní bráně to byl pořádný kus cesty. Nebe na západě bylo rudé, jak se slunce sklánělo za obzor. Ale už bylo tepleji, dokonce i v noci. Konečně přichází jaro. Chůze v takovém počasí bude celkem příjemná. Než se dostanu na dálnici, bude to pořádná procházka. Odtamtud už si něco stopnu do Missouly. Stopování není zrovna bezpečné, ale v kapse u kabátu mám stříbrný kůl, takže se cítím bezpečně a jsem připravená na cokoli. Po útoku na Strigoje mi ten kůl nikdo nevzal, takže teď mi může dobře posloužit jak proti úchylákům, tak proti Strigojům.

Než jsem došla k bráně, vycítila jsem ji. Lissu. Zastavila jsem se a otočila ke stromům, na nichž už pučely pupeny. Nehybně stála mezi nimi a svoje myšlenky skrývala natolik mistrně, že jsem si ani nevšimla, že stojí prakticky vedle mě. V zapadajícím slunci se jí krásně leskly vlasy a oči jí zářily. Vypadala tak nádherně a nadpozemsky, jako by do téhle bezútěšné krajiny ani nepatřila.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj.“ Zimomřivě si objala ramena, i v kabátu jí byla zima. Morojové nejsou teplotně tak odolní jako my dhampýři. To, co mně připadalo jako teplo a jaro, pro ni bylo pořád ještě moc chladno. „Věděla jsem to,“ řekla. „Už od toho dne, kdy prohlásili, že jeho tělo zmizelo. Něco mi napovídalo, že to uděláš. Jenom jsem čekala kdy.“

„Ty už mi umíš číst myšlenky?“ dotázala jsem se zkroušeně.

„Ne, ale dokážu přečíst tebe. Konečně. Nemůžu uvěřit, jak jsem byla slepá. Nikdy jsem si toho nevšimla. To Viktorovo nařčení… Měl pravdu.“ Podívala se směrem k zapadajícímu slunci a potom upřela pohled zase na mě. Zasáhl mě záblesk vzteku, který jsem z ní ucítila poutem. I v očích se jí zlověstně zablýsklo. „Proč jsi mi to neřekla?“ vyjekla. „Proč jsi mi neřekla, že jsi milovala Dimitrije?“

Zírala jsem na ni. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy Lissa na někoho takhle řvala. Možná loni na podzim, když jsme se potýkaly s Viktorem. Hlasité výbuchy byly mojí doménou, ne její. Dokonce i když mučila Jesse, mluvila pozoruhodně tiše.

„Nemohla jsem to říct nikomu,“ řekla jsem.

„Jsem tvoje nejlepší kámoška, Rose. Všechno jsme prožívaly společně. Vážně myslíš, že bych to někomu pověděla? Nechala bych si to pro sebe.“

Sklopila jsem zrak. „Vím, že jo. Prostě jsem… Nevím. Nemohla jsem o tom mluvit. Ani s tebou. Nedokážu to vysvětlit.“

„Jak…“ Snažila se vyslovit otázku, kterou už měla v mysli zformulovanou. „Jak vážný to bylo? Bylo to jenom z tvý strany, nebo…?“

„Z obou,“ odpověděla jsem. „Taky mě miloval. Ale věděli jsme, že nemůžeme být spolu, ne v našem věku… a ne, když jsme tě oba měli chránit.“

Lissa se zamračila. „Jak to myslíš?“

„Dimitrij vždycky říkal, že kdybychom spolu začali chodit, spíš bychom chtěli chránit sebe navzájem než tebe. To jsme nemohli dopustit.“

Pocítila vinu při pomyšlení, že ona je zodpovědná za to, že jsme nemohli být spolu.

„Ty za to nemůžeš,“ ujistila jsem ji okamžitě.

„Určitě… musel existovat způsob… Nebyl by to zas takový problém…“

Pokrčila jsem rameny. Nechtělo se mi myslet na náš poslední polibek v lese, kdy jsme s Dimitrijem mysleli, že jsme konečně objevili řešení všech našich problémů.

„Nevím,“ povzdechla jsem. „Jen jsme se snažili držet se od sebe. Občas to šlo, občas ne.“

Hlavou jí vířila spousta pocitů. Litovala mě, ale zároveň se na mě zlobila. „Mělas mi to říct,“ zopakovala. „Mám z toho dojem, že mi nevěříš.“

„Samozřejmě, že ti věřím.“

„Proto se takhle nenápadně plížíš pryč?“

„To nemá nic společnýho s důvěrou,“ zaprotestovala jsem. „Jenom… prostě jsem ti to nechtěla říct. Nesnesla bych, kdybych ti měla říkat, že odcházím, nebo vysvětlovat proč.“

„Už to stejně vím,“ řekla. „Domyslela jsem si to.“

„Jak?“ užasla jsem. Lissa byla dneska samé překvapení.

„Byla jsem tam. Když jsme loni na podzim jeli nakupovat do Missouly. Pamatuješ? Bavili jste se s Dimitrijem o Strigojích, že když se z někoho stane Strigoj, je potom zvrácený a zlý… Jak to zničí tvou osobnost a udělá to s tebou strašný věci. A slyšela jsem…“ Dělalo jí problém jen to vyslovit. Já měla problém to poslouchat. Vlhly mi oči. Bylo tak kruté vzpomínat, jak jsme spolu tenkrát seděli v autě a začínali se do sebe zamilovávat. Lissa polkla a pokračovala. „Slyšela jsem, že jste oba řekli, že byste radši umřeli, než se stali takovou stvůrou.“

Zavládlo ticho. Zvedl se vítr a cuchal nám vlasy.

„Musím to udělat, Liss. Musím to udělat pro něj.“

„Ne,“ pravila neústupně. „Nemusíš. Nic jsi mu neslíbila.“

„Slovy ne. Ale… to bys nepochopila.“

„Chápu, že se snažíš nějak to překonat a že tohle je stejně dobrý způsob jako kterýkoli jiný. Ale měla bys najít jiný, jak na něj zapomenout.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle musím udělat.“

„I když to znamená, že mě opustíš?“

Jak to vyslovila, jak se na mě koukala…, ach, Bože. Na mysl mi okamžitě vytanula záplava vzpomínek. Byly jsme spolu už od dětství. Nikdo nás nedokázal rozdělit. Jsme spolu spoutané. A zatím… S Dimitrijem jsem taky měla spojení. Zatraceně. Nikdy jsem se nechtěla rozhodovat mezi nimi dvěma.

„Musím to udělat,“ zopakovala jsem. „Promiň.“

„Máš být mojí strážkyní a jít se mnou na vysokou,“ namítla. „Jsi stínem políbená. Měly jsme být spolu. Jestli mě opustíš…“

V hrudi se mi začala svíjet hnusná temnota. Promluvila jsem přiškrceným hlasem. „Když tě opustím, najdou ti jiný strážce. Dva. Jsi poslední z rodu Dragomirů. Budou si tě hlídat.“

„Ale nebudeš to ty, Rose,“ povzdechla. Dívala se na mě těma svýma zářivýma zelenýma očima a můj vztek opadal. Byla tak krásná, tak milá… a tak rozumná. Měla pravdu. Dlužím jí to. Musím…

„Přestaň!“ zařvala jsem na ni a odvrátila se. Používala magii. „Nezkoušej na mě nátlak. Jsi moje kámoška. Kamarádi na sebe nepoužívají takový síly.“

„Kamarádi se taky neopouštějí,“ vyštěkla. „Kdybys byla moje kamarádka, neudělala bys to.“

Otočila jsem se k ní a dávala si dobrý pozor, abych se jí nezadívala do očí, kdyby to na mě náhodou chtěla zkusit znovu. Vybuchla jsem vzteky.

„Tady nejde o tebe, jasný? Tentokrát jde o mě. Ne o tebe. Celý můj život, Lisso…, celý můj život to bylo to samý. Oni mají přednost. Žila jsem jenom pro tebe. Trénovala jsem, abych byla jako tvůj stín, ale víš ty co? Teď chci mít přednost já. Pro jednou se chci starat jen sama o sebe. Už mě unavuje neustále hlídat někoho jinýho a nemyslet na to, že taky něco chci. Dimitrij a já jsme se tím řídili a podívej, jak to dopadlo. Je pryč. Už ho nikdy neobejmu. Teď mu dlužím aspoň tohle. Mrzí mě, že tě to raní, ale tohle je moje volba!“

Křičela jsem a sotva se u toho stačila nadechnout. Doufala jsem, že ten můj výlev nezaslechli strážci na hlídce u brány. Lissa na mě zírala šokovaně a ublíženě. Po tvářích se jí koulely slzy a mě strašně bolelo dívat se, jak ubližuju osobě, kterou jsem přísahala chránit.

„Miluješ ho víc než mě,“ pípla tenkým hláskem a znělo to jako od dítěte.

„Právě teď mě potřebuje.“

„Já tě potřebuju. On je mrtvý, Rose.“

„Ne,“ řekla jsem. „Ale brzy bude.“ Vyhrnula jsem si rukáv a sundala ze zápěstí čotky, které mi dala k Vánocům. Podržela jsem je před ní. Zaváhala, ale pak si je vzala.

„Proč mi to vracíš?“ zeptala se.

„Nemůžu je nosit. Ty jsou pro strážce Dragomirů. Zase si je vezmu, až…“ Málem jsem namísto až řekla jestli. Nejspíš to poznala. „Až se vrátím.“

Sevřela korálky v dlani. „Prosím, Rose. Prosím tě, neopouštěj mě.“

„Promiň,“ řekla jsem. Nic dalšího už nebylo nutné dodávat. „Promiň.“

Nechala jsem ji tam brečet a vykročila k bráně. Část mé duše umřela, když padl Dimitrij. A další část právě teď, když jsem se obrátila zády k Lisse. Brzy už ve mně nic nezůstane.

Strážci u brány byli stejně šokováni jako zástupkyně a Kirová, ale nic se mnou nemohli nadělat. Všechno nejlepší k narozeninám, pomyslela jsem si hořce. Konečně osmnáct. Takhle jsem si to ale nepředstavovala.

Otevřeli mi bránu a já vyšla ven, za hranici školního pozemku, za ochranné stěny. Ty byly vytyčeny jen neviditelnými liniemi, ale přesto jsem si náhle připadala strašně zranitelně. Jako bych překonala ohromnou propast. Zároveň jsem si ale připadala svobodná. Vyšla jsem po úzké silnici. Slunce už skoro zapadlo, takže za chvíli mi na cestu bude svítit už jen měsíc.

Jakmile jsem se dostala tak daleko, aby mě strážci u brány neslyšeli, zastavila jsem se a promluvila. „Masone.“

Musela jsem čekat dlouho. Když se objevil, sotva jsem ho viděla. Byl skoro úplně průhledný.

„Už nastal čas, co? Jdeš…, konečně jdeš do…“

Neměla jsem tušení, kam jde. Nevím, co je dál. Možná nebeské království, v jaké věří otec Andrew, možná úplně jiný svět, který jsem jednou navštívila. Ať už je tam dál cokoli, Mason mi rozuměl a přikývl.

„Už je to víc než čtyřicet dní,“ usmála jsem se. „To už máš asi zpoždění. Jsem ráda… Doufám, že najdeš pokoj. I když jsem tak trochu doufala, že bys mě k němu mohl zavést.“

Mason zavrtěl hlavou. Nemusel nic říkat a stejně jsem pochopila, co mi chce sdělit. Jsi na to sama, Rose.

„To je dobrý. Zasloužíš si klid. A navíc myslím, že vím, kde začít hledat.“ Bez přestání jsem o tom uvažovala celý ten poslední týden. Pokud je Dimitrij tam, kde si myslím, čeká mě ještě spousta práce. Masonova pomoc by určitě byla příjemná, ale už jsem ho nechtěla otravovat. Zdálo se, že má sám dost svých starostí.

„Sbohem,“ rozloučila jsem se s ním. „Díky za pomoc… Budeš… budeš mi chybět.“

Vyhledával stále víc, ale než stihl vyblednout docela, uviděla jsem, že se usmál. Byl to ten jeho rozpustilý úsměv, který jsem měla tak ráda. Poprvé od Masonovy smrti mě pomyšlení na něj už neničilo. Bylo mi smutno a věděla jsem, že mi bude chybět, ale zároveň jsem si uvědomovala, že se přesunul na lepší místo. Na mnohem lepší místo. Už jsem necítila vinu.

Otočila jsem se a zadívala se na dlouhou silnici před sebou. Povzdechla jsem. Tenhle výlet nějakou dobu potrvá.

„Tak už běž, Rose,“ pobídla jsem se.

Vydala jsem se zabít muže, kterého miluju.