„Co?“

„Slyšela jste. Nevím, jak daleko až to zašlo, a upřímně, ani nechci znát podrobnosti. O to tu nejde. Podstatné je, že už to nebude pokračovat.“

Královna na mě shlížela s rukama v bok a zjevně chtěla, abych jí odpřisáhla, že udělám, co chce. Až na to, že jsem nemohla. Rozhlédla jsem se po místnosti a byla si jistá, že to je nějaký fór. Podívala jsem se na dva strážce na druhé straně místnosti a tak napůl jsem doufala, že mi třeba objasní, co se tu děje, jenže ti se dívali takovým způsobem, jako by vůbec nic neviděli. Žádný oční kontakt. Otočila jsem se zase ke královně.

„Ehm, Vaše Veličenstvo…, to musí být nějaký nedorozumění. Mezi Adrianem a mnou nic není.“

„Máte mě za idiota?“ dotázala se.

Teda, to je ale úvod!

„Ne, Vaše Veličenstvo.“

„Tak to je dobrý začátek. Nemá smysl mi lhát. Lidé vás spolu viděli jak tady, tak u vás ve škole. Já jsem vás taky viděla v soudní síni.“ Sakra. Proč se zrovna v tu chvíli Adrian rozhodl zachovat galantně a vyškemral si další objetí? „Donesly se ke mně řeči o nemravnostech, takže to chci zarazit hned tady a teď. Adrian Ivaškov se nezahodí s nějakou podřadnou dhampýrkou. Z toho bludu vás můžu okamžitě vyvést.“

„Nikdy mě nenapadlo, že by… Nic spolu nemáme,“ řekla jsem. „Jsme jenom kamarádi a to je všechno. Líbím se mu. Flirtuje se mnou. A jestli chcete probírat nemravnosti, pak… Jsem si jistá, že má celý seznam nemravností, co by se mnou rád provozoval. Spoustu nemravných věcí. Ale neděláme je, Vaše Veličenstvo.“

V momentě, kdy jsem ta slova vypustila z pusy, připadala jsem si jako debil. A vzhledem k tomu, jak se královna tvářila, to vypadalo, že už pro mě ta situace nemůže vypadat hůř.

„Vím o vás,“ prohlásila. „Poslední dobou se hodně uznale mluví o vašich zásluhách, nicméně nezapomínám na to, že jste to byla vy, kdo odvedl Vasilisu pryč. A také vím o vašich dřívějších problémech s pitím a muži. Kdyby to bylo na mně, poslala bych vás někam mezi krvavé děvky. Pravděpodobně byste tam zapadla.“

Pití a muži? Mluvila, jako bych byla alkoholička a prostitutka. Ve skutečnosti jsem ale rozhodně nepila víc než jiní teenageři na večírcích. Ale nemělo smysl jí to vykládat. A kdybych jí řekla, že jsem pořád ještě panna, taky by to nejspíš nic nezměnilo.

„Ale,“ pokračovala, „vzhledem k vašim nedávným zásluhám je nemožné poslat vás pryč. Všichni se domnívají, že máte před sebou zářnou budoucnost. A možná, že opravdu máte. Sice vám nemůžu zabránit, abyste se stala strážkyní, ale můžu ovlivnit, čí strážkyní budete.“

Strnula jsem. „Co to říkáte? Vyhrožujete mi?“ Tohle nemohla myslet vážně. Odebrat mě od Lissy během terénního cvičení byla jedna věc, ale tohle byla úplně jiná záležitost.

„Říkám jen, že mám eminentní zájem o Vasilisinu budoucnost, toť vše. A pokud bude třeba, abych ji ochránila před špatným vlivem, pak to udělám. Můžeme jí najít jiného strážce. A vám jiného Moroje.“

„To nemůžete udělat!“ vykřikla jsem. Z jejího pohledu mi bylo jasné, že má radost, že ze mě konečně dostala nějakou opravdovou reakci. Zuřila jsem a bála se. Horko těžko jsem se snažila ovládat svou výbušnost. Teď jsem potřebovala diplomacii a upřímnost. „S Adrianem nic nedělám. Opravdu. Nemůžete mě trestat za něco, co nedělám.“ Rychle jsem si vzpomněla a dodala: „Vaše Veličenstvo.“

„Vůbec vás přece nechci trestat, Rose. Jen chci mít jistotu, že jsme si rozuměly. Morojové se s dhampýrkami nežení. Pohrávají si s nimi. Každá dívka si myslí, že v jejím případě to bude jiné – i vaše matka si to myslela, když potkala Ibrahima, ale také se zmýlila.“

„Kohože potkala?“ podivila jsem se. To jméno mě zasáhlo jako facka. Ibrahim? V životě jsem to neslyšela, natož abych někoho toho jména znala. Chtěla jsem se zeptat, kdo to byl a jakou měl spojitost s mou matkou, ale Taťána řečnila dál.

„Vždycky se mýlí. A vy se to můžete snažit změnit ze všech sil, ale bude to jen mrhání časem.“ Zavrtěla hlavou, jako by ty dhampýrky litovala, ale byla tak arogantní, že žádný skutečný soucit snad ani cítit nemohla. „Můžete využívat svou pěknou tvářičku i tělo, jak jen budete chtít, ale nakonec to budete vy, koho někdo využije. Teď třeba tvrdí, že vás miluje, ale nakonec vás bude mít dost. Ušetřete si trápení. Prokazuji vám laskavost.“

„On ale netvrdí, že mě miluje…“ Nemělo to smysl. Ironií bylo, že jsem s neochvějnou jistotou věděla, že Adrian by mě chtěl jen na sex. O tom jsem si nedělala žádné iluze. Ale když s ním nespím, pak nechápu, v čem je problém – teda až na to, že z toho problém dělá Taťána. Povzdechla jsem si a bylo mi jasné, že ji žádný argument nepřesvědčí, že o Adriana vážně nemám zájem. „Heleďte, když jste si tak jistá, že nemáme žádnou společnou budoucnost, tak proč mi to povídáte? Podle vás mě beztak odkopne, Vaše Veličenstvo.“

Na vteřinu zaváhala a pak se málem rozesmála. Přestože tak hnusně mluvila o mně, mojí mámě a ostatních dhampýrkách, v hloubi duše se asi vážně obávala, že jsem natolik hezká, že bych Adriana přiměla k ostudnému manželství. Rychle svou nejistotu skryla.

„Ráda věci vyřizuju dřív, než se zkomplikují, toť vše. Navíc to pro něj a Vasilisu takhle bude snazší, když se mezi ně nebudete plést.“

Tak pomalu! Chvilka spokojenosti se rázem změnila v nepochopení. Už jsem se v tom ztrácela stejně, jako když mě ze začátku nařkla z toho, že jsem se zapletla s Adrianem.

„Pro něj a… Vasilisu? Lissu? O čem to mluvíte?“ Zapomněla jsem říct Vaše Veličenstvo, ale nemyslím, že by jí to v tuto chvíli vadilo.

„Ti dva se k sobě výborně hodí,“ prohlásila, jako by se chystala kupovat nějaké obrazy. „Navzdory vašemu špatnému vlivu se z Vasilisy stává velice slibná žena. Má nesmírně střídmou a oddanou povahu, což vyváží jeho nezodpovědnost. A když budou spolu, budou moci pokračovat ve zkoumání svých… neobvyklých magických schopností.“

Před pěti minutami mi připadalo, že nejšílenější věc, jakou jsem kdy slyšela, je, že bych si měla vzít Adriana. Teď to ale trumfla myšlenka, že by si ho měla vzít Lissa.

„Lissa a Adrian. Spolu. To nemůžete myslet vážně. Vaše Veličenstvo.“

„Když budou oba pobývat tady, myslím, že je to samotné napadne. Už teď mají oba kolem sebe určité charisma. Navíc obě Adrianovy babičky mají předky mezi Dragomiry. Má víc než dost příbuzné krve na to, aby jí pomohl zachovat pokrevní linii Dragomirů.“

„Stejně tak Christian Ozera.“ V jedné nechutně láskyplné chvíli Lissa s Christianem zkoumali jeho rodokmen, aby zjistili, jestli má v sobě dostatek genů Dragomirů, aby mohl předat to jméno. Když zjistili, že ano, začali hned vymýšlet jména pro svoje děti. To byla hrůza. Odešla jsem hned poté, co mi Lissa oznámila, že po mně pojmenují svou třetí dceru.

„Christian Ozera?“ Ten její blahosklonný úsměv teď působil trochu přiškrceně. „Toho si Vasilisa Dragomirová v žádném případě nevezme.“

„No jasně, že ne v dohledný době. Teď půjdou na vysokou a pak…“

„Ani teď, ani nikdy jindy,“ přerušila mě Taťána. „Rod Dragomirů je starý a vysoce postavený. A jejich poslední potomek se nespojí s někým, jako je on.“

„Je královský,“ namítla jsem hlubokým hlasem, který neměl daleko k vyděšenému tónu. Z jakéhosi podivného důvodu mě mnohem víc dopálilo, že uráží Christiana, než když urážela mě. „Rod Ozerů je stejně důležitý jako rod Dragomirů a Ivaškových. Christian je královský stejně jako Lissa, jako Adrian a jako vy.“

Opovržlivě odfrkla. „On ale není jako my. Ano, Ozerovi patří ke královským, a ano, Christian má několik vážených vzdálených bratranců. O těch se teď ale nebavíme. Bavíme se o synovi rodičů, kteří se schválně stali Strigoji. Víte, kolikrát jsem se s tím za svůj život setkala? Devětkrát. Devětkrát během padesáti let. A jeho rodiče byli dva z nich.“

„Ano, jeho rodiče,“ podotkla jsem. „Ne on.“

„Na tom nesejde. Princezna z rodu Dragomirů se nemůže spojit s někým jako on. To postavení je zkrátka příliš prestižní.“

„Ale váš synovec je dokonalá volba,“ poznamenala jsem trpce.

„Když jste takové chytré děvče, povězte mi, jak to vypadá na Akademii svatého Vladimíra. Jak vaši spolužáci pohlížejí na Christiana? Co říkají na to, že jsou Christian s Vasilisou spolu?“ Oči jí vědoucně zazářily.

„Normálka,“ řekla jsem. „Mají spoustu kamarádů.“

„A Christiana všichni berou?“

Okamžitě jsem si vzpomněla na Jesse a Ralfa, jak mě kvůli Christianovi podusili. Ano, skutečně je mnoho lidí, kteří se Christianovi vyhýbají, jako by už byl Strigoj. Proto neměl parťáka na hodině vaření. Pokusila jsem se skrýt své myšlenky, ale zradilo mě i to nepatrné zaváhání.

„Vidíte?“ vykřikla. „A to je jen střípek společnosti. Představte si to ve větším měřítku. Představte si, jaké by to bylo, kdyby se Vasilisa aktivně angažovala ve vládě a snažila se získat podporu ostatních. Byl by pro ni přítěží. Nadělala by si nepřátele jen kvůli němu. Opravdu chcete, aby dopadla takhle?“

Přesně toho se obával i Christian. Teď jsem to ale popírala stejně, jako když jsem o tom mluvila s ním. „To se nestane. Pletete se.“

„Jste ještě velice mladá, slečno Hathawayová. A také zdržujete váš let.“ Vydala se ke dveřím. Její strážci v okamžiku překonali celou místnost a ocitli se u ní. „Nemám už co dalšího říct a doufám, že toto bylo naposled, co jsme spolu vedly takový rozhovor.“ Nebo vůbec jakýkoli rozhovor, pomyslela jsem si.

Odešla, a jakmile mi to etiketa dovolila, sprintovala jsem, abych chytila letadlo. Cestou mi to v hlavě vřelo. Jak šílená je ta ženská? Nejenže je přesvědčená, že mám zálusk na Adriana, ale navíc věří, že může zapracovat na dohodnutí sňatku Adriana a Lissy. Těžko říct, která část našeho rozhovoru byla absurdnější.

Nemohla jsem se dočkat, až povím ostatním, co se stalo, a všichni se tomu pořádně zasmějeme. Ale když jsem se vrátila do svého pokoje pro bágl, rozmyslela jsem si to. Už tak se o mně a o Adrianovi šíří tolik pomluv, že bych asi neměla přilévat olej do ohně. Taky mi nepřipadalo jako dobrý nápad, aby se o tom dozvěděl Christian. Svůj vztah s Lissou beztak považuje za dost nejistý. Jak by si asi připadal, kdyby zjistil, že královna už plánuje, jak se ho zbavit?

Tak jsem se rozhodla na těch informacích nějaký čas sedět. To bylo poměrně těžké, protože Lissa na mě čekala hned u dveří.

„Myslela jsem, že už budeš v letadle,“ řekla jsem.

„Ne. O pár hodin let odložili.“

„Aha.“ Odletět domů se mi teď zdálo jako ze všeho nejlepší nápad.

„Co chtěla královna?“ vyzvídala Lissa.

„Pogratulovat mi,“ odpověděla jsem pohotově. „Za to, že jsem zabila Strigoje. To jsem od ní nečekala, bylo to dost divný.“

„Ani bych neřekla,“ namítla. „To, cos udělala, bylo úžasný. Jistě tě chtěla poznat, když o tobě tolik slyšela.“

„Jo, asi jo. Tak co teď? Co budem dělat, když máme ještě čas?“ Oči jí plály nadšením a stejné byly i její pocity. Tu změnu jsem uvítala.

„No… Tak mě napadá, že když už jsme na královském dvoře…, nechceš ho trochu prozkoumat? Přece tu není jen bar a kavárna. Měly bychom se tady porozhlídnout, když tady budeme žít. A navíc máme co oslavovat.“

Naše situace mě zasáhla plnou silou. Předtím jsem pořád řešila Viktora, takže jsem si to ani pořádně neuvědomila. Jsme na královském dvoře, v centru morojské vlády. Je to tu skoro tak velké jako Akademie a jistě tu musí být i něco víc než jen ta nudná obchodní tvář, kterou jsme viděly. Navíc měla Lissa pravdu. Měly jsme důvod se radovat. Viktor byl odklizen z cesty. Lissa uzavřela bezva dohodu ohledně svého dalšího studia. Stinnou stránkou toho všeho byla jen moje údajná aférka s Adrianem, ale to jsem pustila z hlavy, když jsem se nakazila Lissiným nadšením.

„Kde je Christian?“ zeptala jsem se.

„Šel si po svým,“ odpověděla. „Myslíš, že je nutný, aby šel s náma?“

„No, většinou s náma všude chodí.“

„Jo,“ přitakala. „Ale teď bych se tu ráda procházela jen s tebou.“ Vycítila jsem myšlenky, které stály za tím rozhodnutím. Náš krátký rozhovor předtím, než šla za královnou, v ní vyvolal nostalgické vzpomínky na staré časy, kdy jsme byly jen my dvě.

„Nemám námitek,“ řekla jsem. „Kolik toho můžeme za pár hodin prozkoumat?“

Obličej se jí rozzářil rozpustilým úsměvem. „To hlavní.“ Bylo mi jasné, že má na mysli něco konkrétního, ale snažila se to tajit. Nedokázala zablokovat naše pouto, nicméně už se naučila, že když na určitou věc nemyslí příliš soustředěně, jen tak snadno se k té informaci nedostanu. Byla ráda, že mě dokáže občas překvapit. Ale když se snažila přede mnou utajit něco důležitého nebo nějaký problém, stejně to nefungovalo.

Vyšly jsme zase ven do mrazivého počasí a Lissa mě vedla. Prokličkovaly jsme kolem administrativních budov a vydaly se směrem k dalším na vzdáleném konci dvorních pozemků.

„Královna bydlí v tom prvním domě,“ vysvětlila mi Lissa. „Není to přímo palác, ale blíží se mu to nejvíc. Když byl dvůr ještě v Evropě, královští Morojové žili na hradech.“

Ušklíbla jsem se. „Děláš, jako by to bylo bůhvíco úžasnýho.“

„Kamenné zdi? Věže? Snad i ty musíš uznat, že to zní skvěle.“

„Jo, ale vsadím se, že připojení na internet stálo za velký kulový.“

Lissa s úsměvem zavrtěla hlavou, moji poznámku neuznala za hodnou odpovědi. Procházely jsme kolem dalších staveb, které měly stejně zdobené kamenné zdi, ale byly vyšší a mnohem víc připomínaly normální domy s byty. To mi ostatně potvrdila.

„Tohle jsou městské domy, kde bydlí ti, co se tu zdržují delší dobu.“

Prohlížela jsem si je a uvažovala, jak to asi vypadá uvnitř. Pak mě napadlo něco, co mě nadchlo. „Myslíš, že tady budeme bydlet?“

Ta myšlenka ji zaskočila, ale brzy ji nadchla stejně jako mě. Taky se těšila, že budeme mít byt, který si budeme moct zařídit po svém a přicházet a odcházet, jak se nám bude chtít. Líbilo by se mi, kdyby s námi bydlel i Dimitrij. Tady u dvora by ji nemusel hlídat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. V tom případě nebudu muset ani já. Dovolí mi vůbec s ní bydlet? Anebo to bude další možnost, jak mi ukázat, že nejsem žádaná?

„To doufám,“ přisvědčila a moje obavy nebrala na vědomí. „V horním patře s výhledem.“

Přinutila jsem se k dalšímu úsměvu. „A s bazénem.“

„Jak můžeš v téhle zimě myslet na bazén?“

„Hele, když už tady fantazírujeme, tak pořádně. Vsadím se, že Taťána má bazén. Určitě se u něj válí v plavkách a sexy chlápci ji natírají opalovacím krémem.“

Čekala jsem, že zase obrátí oči v sloup, ale jen se zazubila a vedla mě do budovy hned u městských domů. „Zvláštní, že ses o tom zmínila.“

„O čem?“ vyjekla jsem. Vypadalo to, že její tajemství už už vypluje na povrch. Byla jsem jen kousíček od toho, abych jí ho vytáhla z hlavy. A udělala bych to, kdyby mě tak neohromilo naše okolí. Byl to útok na smysly: příjemná hudba, fontánky, rostliny, lidi v bílých županech, všechno lesklé a stříbrné…

Byly to luxusní lázně ukryté ve staré kamenné budově u dvora. Kdo by to řekl? U vchodu se nacházela recepce s dlouhým žulovým pultem, takže jsme měly jen částečný výhled dovnitř. Ale to, co jsem viděla, bylo úžasné. Podél zdi seděly ženy na pedikúře a manikúře. Ženy i muži si tu nechávali stříhat a barvit vlasy. Šipky v labyrintu chodeb směrovaly lidi do salónu, na masáže, do sauny, na kosmetiku a tak různě.

Lissa se na mě usmála. „Co ty na to?“

„Já na to, že Adrian měl pravdu, když říkal, že u dvora je plno různých tajemství.“ Povzdechla jsem. „A nerada přiznávám, že má pravdu.“

„Bylas na dně z toho terénního cvičení a… všech dalších věcí.“ Nemusela se ani zmiňovat o Masonově smrti a boji se Strigoji. Vyčetla jsem to z její mysli. „Tak mě napadlo, že bys potřebovala relax. Zatímco jsi byla u královny, zjistila jsem, jak tady mají volno, a slíbili mi, že nás někam vmáčknou.“

Lissa přešla k recepční a řekla jí, kdo jsme. Ta paní ihned poznala naše jména, ale trochu se zarazila, že by měla pustit dovnitř dhampýrku. Mně to však bylo jedno. Byla jsem příliš ohromená tím, co jsem tu viděla a slyšela. Ve srovnání s drsným, praktickým životním stylem, jaký jsem vedla, byl pro mě tenhle luxus až příliš.

Lissa nás přihlásila a otočila se ke mně s dychtivým a nadšeným výrazem. „Zapsala jsem nás na masáž…“

„Nehty,“ skočila jsem jí do řeči.

„Co?“

„Chci si nechat udělat nehty. Můžu jít na manikúru?“

To byla ta nejexotičtější a naprosto nejneužitečnější věc, jakou jsem si dovedla představit. No, pro obyčejné ženy to asi nebude tak neužitečné. Ale pro mě? Neustále mám ruce samý puchýř, škrábanec a špínu a ani počasí jim nijak neprospívá. Ano. K ničemu. Už celé věky jsem si nenalakovala nehty. Neměla jsem důvod. Novicka jako já si nemůže dovolit takový luxus. A proto jsem tak zoufale zatoužila po krásných nehtech. Pohled na dokonale nalíčenou Lissu ve mně probudil touhu po tom, abych se taky zkrášlila. Vím, že tohle nikdy nebude běžnou součástí mého života, ale když už jsem na místě, jako je tohle, pak chci nehty.

Lissa na okamžik zaváhala. Nejspíš měla velké plány ohledně té masáže. Ale nechtěla mi to odepřít, a tak znovu promluvila s recepční. Ta vypadala, že musí hodně šachovat s harmonogramem, ale nakonec prohlásila, že to půjde.

„Samozřejmě, princezno.“ Šťastně se usmívala, zasažená Lissiným přirozeným charismatem. V polovině případů Lissa ani nepotřebovala éter, aby přiměla lidi k pomoci.

„Nechci vám dělat potíže,“ řekla Lissa.

„Ne, ne. To rozhodně neděláte!“

Za chvíli už jsme seděly u dvou sousedních stolečků a Morojky nám namáčely ruce v horké vodě. Potom nám je začaly drhnout podivnou směsí cukru a mořských řas.

„Proč chceš zrovna manikúru?“ chtěla vědět Lissa. Vysvětlila jsem jí, že nemám čas se ani namalovat a že dávám svým rukám tak zabrat, že je takováhle péče pak nepraktická. Zatvářila se zamyšleně. „To mě nikdy nenapadlo. Prostě jsem si myslela, že na to nejsi. Nebo že to nepotřebuješ, že to patří k tvojí image.“

„To je fuk,“ odmávla jsem to. „To tebe kluci zbožňujou.“

„Kvůli mýmu jménu. Zato tebe kluci – jako například jeden, co ho známe – uhánějí. A dělají to z jiných důvodů.“

Ježíši, musela bych se hodně zamyslet, abych se dovtípila, o kom to mluví. „Jo, ale ty jiný důvody nejsou moc ušlechtilý.“

Pokrčila rameny. „Na tom nesejde. Nepotřebuješ make-up, aby nad tebou slintali.“

Vzápětí jsem zažila tu nejpodivnější věc, jakou jsem díky poutu mohla prožít. Uviděla jsem se jejíma očima. Bylo to jako dívat se do zrcadla, až na to, že Lissa teď měla výhled na můj profil. Ale když se na mě dívala, byla opravdu přesvědčená, že jsem krásná. Mám lehce tmavší pleť a tmavohnědé vlasy, což jí připadá exotické. Ve srovnání se mnou si Lissa připadala jako vychrtlá bledule. To bylo absurdní, vzhledem k tomu, jak často působím zanedbaně vedle její oslňující krásy. Její závist ale nebyla zlá, to neměla v povaze. Byl to spíš obdiv a touha po vzhledu, jaký sama nikdy mít nebude.

Chtěla jsem ji utěšit, ale měla jsem dojem, že by nebylo dobré, aby se dověděla, že vím o její nejistotě. Navíc mi myšlenky přerušila manikérka, když se zeptala, jakou barvu laku chci. Vybrala jsem si zlatý se třpytkami. Možná trochu křiklavý, ale líbil se mi. Beztak nevydrží dlouho. Lissa si vybrala světle růžový, což byla barva stejně rafinovaná a elegantní jako ona sama. Lissa měla nehty nalakované mnohem dřív než já, protože moje manikérka strávila dlouhou dobu zjemňováním mých rukou a pilováním nehtů. Lissa tedy byla hotová dávno přede mnou.

Když jsme měly obě úchvatné ruce, hrdě jsme si je ukázaly. „Vypadáš nádherně, zlato,“ prohlásila uznale.

Se smíchem jsme se vydaly na masáže. Lissa nás původně objednala na kompletní masáž, ale musely jsme ji zkrátit o čas, který nám zabrala manikúra. Takže jsme se místo masáže celého těla vrhly na masáž nohou, což bylo nakonec dobře, protože s čerstvě nalakovanými nehty bychom se stejně nemohly převléct do županů. Jediné, co jsme musely udělat, bylo vyzout si boty a vyhrnout kalhoty. Hověla jsem si v křesle a nohy jsem měla ponořené v horké bublinkové vodě. Do lázně přidali cosi, co vonělo jako fialky, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Byla jsem příliš ohromená svýma rukama. Byly dokonalé. Manikérka mi zjemnila a zvlhčila kůži, takže jsem měla ruce hebké jako z hedvábí a nehty se mi změnily v zářivé zlaté oválky.

„Rose,“ uslyšela jsem Lissu.

„Hmm?“ Přes zlatý lak mi manikérka dokonce dala ještě vrstvu bezbarvého. Uvažovala jsem, jestli mi tak ty úchvatné nehty vydrží déle.

„Rose.“

Vycítila jsem, že Lissa vyžaduje mou úplnou pozornost, a tak jsem odtrhla pohled od svých omračujících rukou. Smála se od ucha k uchu. Už zase v ní vřelo to nadšení a tajemství, které mi odmítala cestou sem prozradit.

„Co je?“ zeptala jsem se.

Kývla hlavou směrem dolů. „Rose, tohle je Ambrose.“

Nepřítomně jsem pohlédla na maséra, který se mi krčil u nohou. „Ahoj, Ambrosi, jak…“ Zmlkla jsem, aby ze mě nevypadlo něco jako ty blaho nebo a sakra.

Kluk, který mi masíroval chodidla, nemohl být o moc starší než já. Měl kudrnaté černé vlasy a svaly snad všude. To jsem věděla jistě, protože neměl tričko, takže jsme měly dobrý výhled na jeho svalnaté tělo s mohutnými bicepsy. Tmavě zlatého odstínu pleti mohl dosáhnout jen dlouhým pobytem na slunci, což naznačovalo, že je člověk. Potvrzovaly to i kousance na jeho krku. Pěkný dárce. Moc pěkný.

Byl tak atraktivní, že to bylo až neskutečné. Dimitrij je taky nádherný, ale má své drobné vady na kráse, což ho činí ještě nádhernějším. Ambrose byl až příliš dokonalý, jako umělecký kousek. Rozhodně jsem se na něj nechtěla vrhnout, ale pohled na něj byl příjemný.

Lissa, která se pořád strachovala o můj milostný život, se zjevně domnívala, že tohle je přesně to, co potřebuju. Ji masírovala žena.

„Moc rád tě poznávám, Rose,“ řekl Ambrose. Měl melodický hlas.

„Nápodobně,“ opáčila jsem sebevědomě. Vytáhl mi nohy z vody a začal je otírat ručníkem. Se svýma nohama jsem byla spokojená. Nebyly moc velké ani tak zničené jako ruce, protože jsem je tolik neodhalovala. Jen jsem litovala, že nemám nalakované nehty i na nohou, když se jich teď tenhle model bude dotýkat.

Lissa byla vnímavá, a tak ihned zaznamenala, jak jsem znervózněla. Tak tak se bránila smíchu. V hlavě jsem slyšela její myšlenky: Hezký, co? Zpražila jsem ji pohledem a odmítala vyslovit svoje myšlenky nahlas. Je to osobní masér Táťány. Teď jsi vlastně skoro jako královna. Hlasitě jsem povzdechla, aby si uvědomila, že není tak zábavná, jak si myslí. A když říkám osobní, myslím tím velice osobní.

Překvapeně jsem nadskočila, až jsem nechtěně vykopla jednou nohou. Ambrose mi naštěstí nohu zachytil dřív, než jsem ho stačila kopnout do jeho krásného ksichtíku. Sice nedokážu komunikovat telepaticky, ale z mého výrazu musela Lissa poznat, co si myslím. To nemůžeš myslet vážně, protože jestli jo, pak jsi v pořádným maléru.

Usmála se ještě víc. Myslela jsem, že se ti bude líbit, když tě bude rozmazlovat královnin tajný milenec.

Rozmazlovat zrovna nebylo to slovo, které mi přišlo na mysl. Když jsem se dívala na mladého krásného Ambrose, nedovedla jsem si představit, že může spát s tou starou ježibabou. Samozřejmě to ale mohl být jen způsob, jakým se můj mozek vyrovnával s tím, že někdo, kdo se dotýkal jí, se teď dotýká mě. Fuj.

Ambrose při masáži zapředl rozhovor o tom, jak elegantní mám nohy. Neustále se při tom oslnivě usmíval a odhaloval bílé zuby, ale já mu odpovídala jen úsečně. Pořád jsem nedokázala překonat myšlenku na něj a Taťánu, jak jsou spolu.

Lissa tiše zaúpěla. Flirtuje s tebou, Rose! Co to děláš? Přece si umíš počínat líp. Dalo mi pořádnou fušku sehnat ti co nejvíc sexy kluka, a tohle z toho mám?

Tahle jednostranná konverzace už mi začínala lézt na nervy. Chtěla jsem jí říct, že jsem po ní nikdy nechtěla, aby mi toho kluka pronajala. Vlastně jsem si okamžitě představila, jak mě královna volá na další setkání, aby mě seřvala za to, že mám neexistující románek i s Ambrosem. Nebylo by to dokonalé?

Ambrose se dál usmíval a palci mi masíroval chodidlo. Bolelo to – ale tak příjemně. Nikdy jsem si neuvědomila, jak citlivé je to místo. „Tolik se starali, aby ti sehnali to správné černé a bílé oblečení, ale na tvoje nohy nikdo ani nepomyslel,“ zabručel. „Jak můžeš celý den stát a pořád být schopná provést kruhový kop a kočičí postoj, když máš špatné boty?“

Už jsem mu chtěla říct, že se opravdu nemusí obávat o moje nohy, když vtom mi došlo, jak je to zvláštní. „Kruhový kop“ a „kočičí postoj“ nejsou žádné tajné termíny strážců. Kdokoli si zadá do Googlu „bojová umění“, může si o těchhle věcech přečíst. Přesto bych ale takové znalosti nečekala ani od Moroje, natožpak od dárce. Pozorně jsem si Ambrose prohlížela a sledovala, jak tmavýma očima vše bystře pozoruje. Vybavila jsem si jeho rychlý postřeh, když mi zachytil nohu, abych ho nekopla.

Čelist mi začala klesat, tak jsem radši urychleně zavřela pusu, abych nevypadala jako idiot.

„Ty jsi dhampýr,“ vydechla jsem.