Bleskurychle jsem vyskočila z postele. Celá ubytovna byla z té zprávy vzhůru nohama. V chodbách postávaly hloučky lidí. Jednotliví členové rodin se vzájemně hledali. Některé rozhovory sestávaly jen z vyděšeného šepotu, zatímco jiné byly tak hlasité, že se jim dalo snadno rozumět. Zastavila jsem pár lidí a snažila se z nich dostat, co se vlastně stalo. Každý povídal něco jiného a někteří vůbec nedokázali zmlknout. Všichni zmateně pobíhali po celé budově a buď hledali své milované, nebo se chystali k okamžitému odjezdu. Byli přesvědčeni, že jinde bude bezpečněji.

Otrávilo mě, že se tu šíří tolik různých verzí, takže jsem si uvědomila, že budu muset vyhledat jeden ze dvou zdrojů pravdivých informací. Matku nebo Dimitrije. Bylo to jako hodit si mincí. Právě teď jsem netoužila vidět ani jednoho z nich. Chvilku jsem to zvažovala a nakonec se rozhodla pro matku.

Dveře jejího pokoje byly pootevřené, tak jsme s Lissou vstoupily a ihned jsme zjistily, že tu je zřízeno jakési provizorní velitelství. Motala se tu spousta strážců, chodili dovnitř i ven a probírali strategii. Několik jich na nás pohlíželo dost divně, ale nikdo nás nezastavil ani se na nic nevyptával. Usadily jsme se s Lissou na malou pohovku a poslouchaly rozhovor, který právě vedla moje matka.

Stála tam se skupinkou strážců, v níž nechyběl ani Dimitrij. To se mu asi moc nevyhnu. Krátce na mě spočinul svýma hnědýma očima, načež uhnul pohledem. Zrovna teď jsem nechtěla řešit svoje problematické pocity, které k němu mám.

Brzy jsme s Lissou odhalily podrobnosti. Bylo zabito osm Morojů a jejich pět strážců. Tři Morojové se ztratili, buď byli mrtví, nebo proměnění ve Strigoje. K útoku nedošlo nikde poblíž, odehrál se někde v severní Kalifornii. Bez ohledu na to taková tragédie otřásla celým morojským světem a některým se zdálo, že vzdálenost přes dva státy není dostatečná. Všichni byli vyděšeni a já záhy zjistila, proč je tenhle útok tak pozoruhodný.

„Muselo jich být víc než posledně,“ poznamenala moje matka.

„Víc?“ vykřikl jiný strážce. „Ta minulá skupina byla něčím neslýchaným. Stejně ale nemůžu uvěřit, že by dokázalo spolupracovat devět Strigojů – a ty čekáš, že uvěřím, že se zmohli na takovou organizaci?“

„Ano,“ vyštěkla matka.

„Nějaký důkaz, že s nimi byli i lidé?“ dotázal se kdosi.

Matka zaváhala a pak řekla: „Ano. Další zničená ochrana. A způsob, jakým byl útok proveden…, je to totéž jako u Badicových.“

Mluvila pevným hlasem, ale přesto v něm zněla stopa po únavě. Nebylo to fyzické vyčerpání, ale spíš psychické. Byla napjatá a zdrcená z toho, k čemu došlo. Vždycky jsem svou matku považovala za bezcitný stroj na zabíjení, ale teď bylo zjevné, že je to pro ni těžké. Bylo to těžké a ošklivé téma, ale ona se bez váhání pustila do plánování. Byla to její povinnost.

V krku se mi udělal knedlík, tak jsem rychle polkla. Lidé. Totéž jako u Badicových. Od toho masakru jsme neustále rozebírali, jak je neobvyklé, že se vyskytla taková velká skupina spolupracujících Strigojů, kteří na svou stranu přetáhli i lidi. Mluvili jsme o tom neurčitě, jen jako „jestli se něco takového stane ještě jednou…“ Ale nikdo vážně nemluvil o tom, že by tahle skupina – vrahů Badicových – udeřila znovu. Stalo se to jen jednou, a tak to všichni považovali za shodu náhod – možná na sebe narazilo několik Strigojů a impulzivně se rozhodli vyrazit. Bylo to strašné, ale jednorázovou událost jsme mohli přejít.

Jenže teď… Teď to vypadá, že taková skupina Strigojů není žádná náhoda. Dali se dohromady záměrně, využili lidi a zaútočili znovu. Teď jsme objevili určitý vzorec: Strigojové aktivně vyhledávají velké skupiny, které jim poslouží za kořist. Sériové vraždy. Už nemůžeme spoléhat na magickou ochranu. Dokonce ani na sluneční světlo. Lidé se můžou pohybovat i během dne, prozkoumávat a škodit. Světlo už taky není bezpečné.

Vybavila jsem si, co jsem řekla Dimitrijovi v domě Badicových. Tohle všechno mění, nemyslíš?

Matka se začala probírat papíry v deskách. „Zatím nejsou k dispozici forenzní údaje, ale tohle by stejný počet Strigojů nezvládl. Nikdo z Drozdových ani z jejich personálu neunikl. Pět strážců by přemohlo sedm Strigojů – alespoň na chvíli – a mezitím by se někomu podařilo utéct. Tady jich bylo devět, možná dokonce deset.“

„Janine má pravdu,“ vložil se do toho Dimitrij. „A když se podíváte na místo činu…, je příliš velké. Sedm by jich takový prostor nepokrylo.“

Drozdovi patřili k jednomu z dvanácti královských rodů. Byla to početná a rozrůstající se rodina, ne jako Lissin vymírající klan. Měli spoustu rodinných příslušníků, ale takový útok byl přesto strašlivý. A co víc, nějaká informace o nich mi hlodala v mozku. Na něco bych si měla vzpomenout… Něco bych měla o Drozdových vědět.

Zatímco jsem se na to snažila přijít, fascinovaně jsem sledovala svou matku. Slyšela jsem historky, které vyprávěla. Zažila jsem ji v boji a pěkně mě to bolelo. Ale doopravdy jsem ji v akci nikdy neviděla. Prokazovala stejně pevné sebeovládání jako se mnou, ale až tady mi došlo, jak moc je to nutné. Taková situace vyvolávala paniku. I tady mezi strážci jsem viděla, že některé to natolik zasáhlo, že by nejraději provedli něco drastického. Moje matka tady fungovala jako hlas rozumu a stálá připomínka, že by se všichni měli soustředit a ovládnout situaci. Její postoj všechny uklidňoval a její odhodlané vystupování je inspirovalo. Uvědomila jsem si, že takhle se chová vůdce.

Dimitrij byl stejně soustředěný jako ona, ale viděla jsem na něm, jak se musí ovládat, aby mou matku nepobízel do okamžitého protiútoku. Občas jsem si musela připomínat, že je na strážce moc mladý. Dál probírali ten útok. Drozdovi v té době zrovna pořádali vánoční večírek.

„Nejdřív Badicovi, teď Drozdovi,“ zamumlal jeden strážce. „Jdou po královských.“

„Jdou po Morojích,“ opravil jej Dimitrij. „Královští nebo ne, na tom jim nezáleží, jak jsme viděli.“

Královští. Nekrálovští. Najednou mi došlo, proč byli Drozdovi tak důležití. Instinktivně bych nejradši vyskočila a vyptávala se, ale naštěstí jsem se ovládla. Tohle bylo skutečné. Tady nebyl prostor pro iracionální chování. Chtěla jsem být stejně silná jako moje matka a Dimitrij, a tak jsem vyčkávala, až tenhle rozhovor skončí.

Když se skupinka začala rozcházet, vyskočila jsem z pohovky a hrnula se za matkou.

„Rose,“ oslovila mě překvapeně. Stejně jako na Stanově hodině si mě v místnosti vůbec nevšimla. „Co tady děláš?“

Byla to tak pitomá otázka, že jsem se ani nepokusila na ni odpovědět. Co myslela, že tu asi tak dělám? Tohle byla jedna z největších událostí v morojském světě.

Ukázala jsem na její papíry. „Koho ještě zabili?“

Podrážděně svraštila čelo. „Drozdovy.“

„Ale koho ještě?“

„Rose, nemáme čas na…“

„Měli přece zaměstnance, ne? Dimitrij říkal, že sejmuli i nekrálovský. Kdo to byl?“

Znovu jsem viděla, jak je unavená. Brala tyhle smrti dost těžce. „Neznám všechna ta jména.“ Prolistovala pár stránek a pak mi ukázala jeden papír. „Tady.“

Přejela jsem to očima. Srdce se mi sevřelo.

„Dobře,“ pověděla jsem jí. „Díky.“

S Lissou jsme odešly a nechaly je dělat svou práci. Ráda bych jim pomáhala, ale strážci pracovali lehce a efektivně i beze mě; neměli potřebu, aby se jim pod nohama motala nějaká novicka.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Lissa, jakmile jsme se ocitly zase v hlavní části ubytovny.

„Personál Drozdových,“ odvětila jsem. „Miina máma pro ně pracovala…“

Lissa zalapala po dechu. „A?“

Povzdechla jsem. „Její jméno je na seznamu.“

„Ach Bože.“ Lissa se zastavila. Zadívala se do prázdna a zamrkala, aby rozehnala slzy. „Ach Bože,“ povzdechla znovu.

Stoupla jsem si před ní a položila jí ruce na ramena. Celá se třásla.

„To je dobrý,“ snažila jsem se ji uklidnit. Tvářila se vyděšeně. Šokovaně. „To bude dobrý.“

„Slyšelas je,“ řekla. „Banda Strigojů na nás organizuje útoky! Kolik? Přijdou i sem?“

„Ne,“ prohlásila jsem neochvějně. Samozřejmě jsem pro to neměla žádný důkaz. „Tady jsme v bezpečí.“

„Chudinka Mia…“

Na to jsem nemohla nic říct. Miu jsem sice považovala za strašnou krávu, ale tohle bych nepřála nikomu, ani největšímu nepříteli – což ostatně byla. Okamžitě jsem se ale v duchu opravila. Mia není můj největší nepřítel.

Po zbytek dne jsem nedokázala Lissu opustit. Věděla jsem, že tady v areálu žádný Strigoj nečíhá, ale moje ochranitelské instinkty zesílily. Strážci chrání své Moroje. A jako vždy jsem se obávala, že se Lissa rozruší a zas bude trpět úzkostí, takže jsem dělala, co jsem mohla, abych tyhle její pocity rozehnala.

Ostatní strážci také dodávali Morojům pocit jistoty. Nehlídali je sice na každém kroku, ale lépe zabezpečili celý areál a neustále zůstávali v kontaktu se strážci z místa činu. Celý den sem proudily informace o tom strašlivém útoku a všichni spekulovali, kde by se ta banda Strigojů mohla ukrývat. K novicům se těch informací přirozeně dostalo jen málo.

Zatímco strážci dělali, co uměli, Morojové také dělali, co uměli – což bylo bohužel mluvení.

Byla tu spousta královských a dalších důležitých Morojů, takže se svolala schůzka, kde se probíralo, co se stalo a co by se mělo udělat v budoucnu. Žádné oficiální rozhodnutí ale nepadlo. Morojové mají svou královnu a vládnoucí radu. Ti rozhodují o takových věcech. Všichni si ale uvědomovali, že názory, které tu padly, mají svou váhu. Naše budoucí bezpečnost dost možná závisela na tom, co se probíralo na tomhle setkání.

Schůzka se konala v obrovském tanečním sále ubytovny, kde bylo pódium a hodně sedadel. Přestože tu panovala pracovní atmosféra, bylo jasné, že tahle místnost nebyla postavena k tomu účelu, aby se v ní debatovalo o masakrech a obraně. Koberec byl jako ze sametu, protkaný květinovými motivy v odstínech stříbrné a černé. Židle byly vyrobeny z černého lakovaného dřeva a měly vysoká opěradla jako u nějaké luxusní večeře. Stěny zdobily obrazy královských Morojů, kteří už dávno zemřeli. Krátce jsem se zadívala na obraz královny, jejíž jméno jsem neznala. Měla na sobě staromódní šaty – na můj vkus příliš těžké a krajkové – a měla světlé vlasy jako Lissa.

Nějaký chlápek, kterého jsem taky neznala, se ujal funkce moderátora a postával na pódiu. Většina královských Morojů se shromáždila v přední části místnosti. Všichni ostatní včetně studentů si posedali, kam se dalo. Christian a Mason našli mě s Lissou a všichni jsme se hrnuli k židlím vzadu. Lissa ale najednou zavrtěla hlavou.

„Sednu si dopředu.“

My tři na ni jen zírali. Bylo to ohromující.

„Koukni.“ Ukázala tím směrem. „Královští tam sedí i se svými rodinami.“

Bylo to tak. Členové stejných klanů se shromáždili u sebe: Badicovi, Ivaškovi, Zeklosovi a další. Taša tam taky seděla, ale ta byla sama. Christian byl jediný další Ozera široko daleko.

„Musím tam jít,“ oznámila Lissa.

„Nikdo nečeká, že tam budeš,“ pověděla jsem jí.

„Musím reprezentovat Dragomirovy.“

Christian se zamračil. „Je to jen halda královskejch hovadin.“

Zatvářila se odhodlaně. „Musím tam jít.“

Otevřela jsem se jejím pocitům a výsledek mě potěšil. Většinu dne strávila mlčky a v obavách, podobně jako když jsme zjistily to o Miině mámě. Ten strach byl v Lisse pořád, ale mnohem silnější bylo její odhodlání a neochvějné přesvědčení. Uvědomovala si, že patří k vládnoucím morojským rodům, a ačkoli ji děsilo pomyšlení na to, že se někde potlouká banda Strigojů, chtěla sehrát svou roli.

„To bys měla,“ poznamenala jsem tiše. Taky se mi zamlouvalo, že neposlouchá Christiana.

Lissa se mi podívala do očí a usmála se. Věděla, co jsem z ní vycítila. Pak se obrátila na Christiana. „A ty by ses měl přidat k tetě.“

Christian otevřel pusu k protestu. Kdyby ta situace nebyla tak hrozivá, bylo by zábavné sledovat, jak mu Lissa poroučí. Vždycky byl tvrdohlavý a neústupný. Ti, kteří se ho snažili k něčemu dotlačit, neuspěli. Jak jsem tak sledovala jeho výraz, došlo mi, že zřejmě dospěl ke stejnému závěru jako já. Taky byl rád, že je Lissa silná. Semkl rty.

„Dobře.“ Vzal ji za ruku a oba pak vykročili dopředu.

Mason a já jsme si sedli. Než to začalo, z druhé strany se vedle mě usadil Dimitrij. Vlasy měl stažené do culíku a na sobě jako vždy kožený kabát. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale nic jsem neřekla. Mezi shromážděnými bylo jen pár strážců, jelikož většina hlídala okolí. A já tady seděla mezi oběma svými muži.

Schůzka netrvala dlouho. Každý se hlásil o slovo, aby mohl promluvit o tom, jak by se podle něj Morojové měli zachránit, ale většinu pozornosti přitáhly dvě teorie.

„Odpověď máme na dosah,“ pravil jeden královský, jakmile mu bylo uděleno slovo. „Tady. V místech, jako je tento rekreační areál nebo Akademie svatého Vladimíra. Posíláme své děti na bezpečná místa, kde je jich mnoho pohromadě a mohou být snadno chráněny. A podívejte, kolik je nás tady – dětí i dospělých. Proč takhle nežijeme pořád?“

„Spousta z nás už tak žije,“ vykřikl kdosi z davu.

Řečník to odmávl. „Jen pár rodin tu a tam. Nebo městečko s morojskou populací. Ale nedrží při sobě. Většina z nich nevyužívá svých zdrojů – strážců a magie. Kdybychom napodobili tenhle model…“ Široce rozhodil rukama. „Nikdy už bychom se nemuseli Strigojů bát.“

„A Morojové by už nikdy nebyli v kontaktu se zbytkem světa,“ zamumlala jsem. „Teda dokud by lidi neobjevili, že se v divočině rozrůstají tajná vampýrská města. Pak by bylo vzájemného kontaktu až moc.“

Další teorie, jak chránit Moroje, by vyžadovala menší problémy s přesuny než ta předchozí, ale zas by měla ohromný osobní dopad – konkrétně na mě.

„Problém spočívá v tom, že máme málo strážců.“ Zastáncem téhle teorie byla jakási žena z klanu Szelskych. „A řešení je přitom tak prosté: získat jich víc. Drozdovi měli pět strážců, a ani to nestačilo. Ani šest jich neochrání dvanáct Morojů! To je nepřijatelné. Pak není divu, že dochází k takovým věcem.“

„Kde chcete vzít víc strážců?“ dotázal se chlápek, který byl zastáncem toho, že by měli Morojové žít všichni pohromadě. „Zdroje jsou omezené.“

Ukázala k místu, kde jsem seděla já a další novicové. „Už jich máme hodně. Sledovala jsem je při tréninku. Jsou šikovní. Proč čekáme, až jim bude osmnáct? Pokud urychlíme tréninkový program a více se zaměříme na nácvik boje než na studování knih, můžeme mít nové strážce už v šestnácti letech.“

Dimitrij vydal hluboký hrdelní zvuk, který nezněl příliš nadšeně. Naklonil se dopředu, lokty si opřel o kolena, podepřel si bradu dlaněmi a zamyšleně přimhouřil oči.

„A nejen to. Máme přece spoustu potenciálních strážců, kteří zůstávají nevyužiti. Kde jsou všechny ty dhampýrky? Naše rasy jsou propleteny. Morojové pomáhají dhampýrům přežít. Proč nepomáhají i dhampýrky? Proč tady nejsou?“

Odpovědí byl dlouhý smích. Všechny oči se upřely na Tašu Ozerovou. Zatímco mnoho královských se na tuto příležitost vystrojilo, ona byla oblečená normálně. Měla na sobě jako obvykle džíny, bílé tílko, které jí trochu odhalovalo břicho, a modrý rozepínací svetr až ke kolenům.

Podívala se na moderátora a dotázala se: „Můžu?“

Kývl. Žena z rodu Szelských se posadila a Taša vstala. Na rozdíl od jiných mluvčích vykročila rovnou na pódium, aby ji všichni viděli. Lesklé černé vlasy měla stažené do culíku, což úplně odhalovalo její jizvy. Podezírala jsem ji, že to byl záměr. Tvářila se odhodlaně a vzdorovitě. Krása.

„Ty ženy tady nejsou, Moniko, protože jim všechen čas zabere péče o děti – o ty, které chceš poslat do boje, sotva se naučí chodit. A prosím tě, neurážej nás všechny a netvař se, že Morojové prokazují dhampýrům ohromnou laskavost tím, že jim pomáhají se rozmnožovat. V tvojí rodině to možná chodí jinak, ale pro nás ostatní je sex zábava. Když to dělají Morojové s dhampýrkami, řekla bych, že se tím nijak zvlášť neobětují.“

Dimitrij se narovnal a už se netvářil tak naštvaně. Patrně ho nadchlo, že se jeho nová přítelkyně zmínila o sexu. Naštvala jsem se a jenom jsem doufala, že o mém vražedném pohledu budou všichni myslet, že je adresován Strigojům, a ne Taše.

Najednou jsem si všimla, že trochu dál za Dimitrijem sedí Mia. Předtím jsem ji tu vůbec nezaznamenala. Byla úplně sesunutá v židli. Oči měla červené a v obličeji byla ještě bledší než normálně. Hrudník se mi sevřel bolestí. Nečekala bych, že s ní budu takhle soucítit.

„A důvodem, proč čekáme, až těmhle strážcům bude osmnáct, je to, abychom jim mohli poskytnout aspoň náznak radostí opravdového života, než je donutíme žít až do smrti v neustálém nebezpečí. Tyhle roky potřebují, aby se vyvinuli jak fyzicky, tak psychicky. Seber je, než budou připraveni, jednej s nimi jako s vojáky a jediné, co vytvoříš, bude žrádlo pro Strigoje.“

Několik lidí zalapalo po dechu nad Tašinou necitlivou volbou slov, ale podařilo se jí všechny zaujmout.

„A ještě víc žrádla vyrobíš, když se pokusíš předělat všechny dhampýrky na strážkyně. Nemůžeš je nutit, aby žily život, o jaký nestojí. Celý ten tvůj plán, který spočívá v předhazování dětí a těch, kteří o to nestojí, Strigojům, by způsobil pouze to, že bychom – možná – byli krok před nepřítelem. Řekla bych, že je to ten nejhloupější nápad, co jsem kdy slyšela, kdybych ovšem předtím neslyšela ten jeho.“

Ukázala na prvního řečníka, který chtěl nahnat všechny Moroje dohromady. Bylo vidět, že je mu trapně.

„Tak nás pouč, Natašo,“ vybídl ji. „Pověz nám, co myslíš, že bychom měli dělat. Vidíme, že se Strigoji máš zkušenosti.“

Taša se nepatrně usmála, ale na tu urážku nereagovala. „Co si myslím?“ Přešla až ke kraji pódia a všechny přejela pohledem. „Myslím, že bychom měli přestat vymýšlet plány, které spočívají v tom, že se budeme spoléhat na někoho, kdo nás ochrání. Myslíte, že strážců je málo? To není problém. Problém je, že Strigojů je mnoho. A my je necháme, aby se dál množili a sílili, protože s nimi nic neděláme, až na tyhle stupidní řeči. Utíkáme a schováváme se mezi dhampýry a Strigoje vůbec nekontrolujeme. Je to naše chyba. My jsme tím důvodem, proč Drozdovi zemřeli. Chcete armádu? Dobrá, tady jsme. Dhampýři přece nejsou jediní, kdo se může naučit bojovat. Otázkou není, kde jsou v tomhle boji dhampýrky. Otázkou je, kde jsme my?“

Taša už křičela a samým úsilím jí zrůžovělý tváře. Oči se jí leskly plamennými pocity. V kombinaci s jejími hezkými rysy – dokonce i s jizvami – to z ní dělalo ohromující postavu. Většina přítomných od ní nedokázala odtrhnout zrak. Lissa ji sledovala s údivem, její slova ji inspirovala. Mason vypadal jako zhypnotizovaný. Na Dimitrije Tašina slova evidentně zapůsobila. A za ním…

Za ním byla Mia. Už se nekrčila na židli. Seděla vzpřímeně, jako by měla za zády pravítko, a oči měla tak vykulené, jak jen to šlo. Zírala na Tašu, jako kdyby jedině ona znala odpovědi na všechny otázky týkající se života a smrti.

Monika Szelská také koukala na Tašu, ale netvářila se tak nadšeně. „Určitě ale nenavrhuješ, aby Morojové bojovali po boku strážců, až se objeví Strigojové.“

Taša ji obdařila vyrovnaným pohledem. „Ne. Navrhuju, aby Morojové bojovali spolu se strážci dřív, než se objeví Strigojové.“

Náhle se zvedl nějaký asi dvacetiletý kluk, který vypadal jako model Ralpha Laurena. Vsadila bych všechny prachy, že je královský. Nikdo jiný by se s takovou samozřejmostí nehrnul do středu zájmu. Rozepnul si drahý svetr, který měl kolem pasu, a přehodil ho přes opěradlo židle. „Aha,“ prohlásil výsměšně. „Takže nám chceš dát klacky a kůly a poslat nás do bitvy?“

Taša pokrčila rameny. „Když to bude nutné, Andrewe, pak jistě.“ Na rtech se jí objevil tajnůstkářský úsměv. „Ale existují i jiné zbraně, které se můžeme naučit používat. Takové, které strážci používat nemohou.“

Jeho výraz naznačoval, že tenhle nápad mu připadá naprosto šílený. Obrátil oči v sloup. „Vážně? Jako co třeba?“

Mávla rukou a svetr, který ten kluk odložil na opěradlo židle, náhle vzplanul.

Překvapeně vyjekl, shodil hořící svetr na zem a zběsile po něm šlapal.

Všichni svorně zalapali po dechu. A potom… vypukl chaos.